Slovo úvodem

Vzpomínám si na to už jenom matně, ale v hlavě je to pořád… První kontakty se životem pod vodou ke mně přicházely už v raném předškolním věku, na začátku padesátých let. To když jsem musel pravidelně chodit s tátou do pražské kavárny Slavie. On tam vzpomínal s kamarády na zlaté časy první republiky a já se nudil. I proto jsem prostál dlouhé hodiny u šatny v předsálí slavné kavárny, kde interiéru dominovala mramorová kašna se zlatými rybičkami.  Právě tam jsem podlehnul kouzlu pozorování světa pod hladinou. Ta kašna je tam dodnes, jen místo rybiček plavou umělohmotné kachničky. Být to tak i tenkrát, třeba bych se ani potápět nezačal! Musel jsem ale překonat jedno úskalí - matka se mě v té době snažila víc než necitlivě přiblížit ke světu pod vodou nuceným plaváním v  kamenném bazénku jakési buržoazní vily. Kdyby tak netlačila na pilu, uměl bych se možná potápět brzy. Takhle to přišlo až o dlouhá léta později, ve vltavských říčních lázních Mlýnek v pražském Podolí. Tam, co stojí pravobřežní pilíře Barrandovského mostu. Poblíž se dnes dochovaly jen sesterské Žluté lázně. V malých dřevěných koupacích bazénech jsme se s Radkem Skramoušským, mým skorobratrem, navzájem podezřívali z fixlování a potápěli se z čiré nutnosti toho druhého nachytat, jak neplave, ale chodí jednou nohou po dně. Tak začalo v roce 1960 naše potápění. A hned dostalo správné otáčky. Viděli jsme totiž filmy Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři a legendární Výpravu Xarifa a také nezapomenutelný, slavný Svět ticha J.Y. Cousteaua. To byl nářez! Nemluvili jsme v té době o ničem jiném. A hlavně přemýšleli, jak se potápět. Cesta to byla složitá, ale nikoliv nemožná.  Tenkrát existovalo ve Kbelích šrotiště vyřazených letadel, převážně sovětských Migů. Bylo to velké klukovské dobrodružství, proniknout za plot a prohrabávat se tou změtí plechů a vzduchotechniky. Jednou se nám podařilo ukořistit kyslíkovou láhev se znaky Luftwaffe z vraku německého letadla a  když jsme s ní šli v Dejvicích hrdě po ulici, zastavili nás dva starší kluci. Situace jako z Rychlých šípů. A na co prý tu láhev máme. Přiznali jsme barvu, že na potápění. Oni kontrovali, že jsou z potápěčského klubu Vagonky Tatra Smíchov a že se scházejí jednou týdně Na Poříčí v bazénu Axa. A klub že vede nějaký Vašek Rott, mluvili o něm jako o pánu bohu. Ovšem, co bylo nejdůležitější, pozvali nás na trénink... Tak jsme se s Radkem do té Axy vypravili – a už se od té party neodtrhli… Vašek Rott se stal naším učitelem a životním rádcem. Naučil nás nejen se potápět, ale i spoustu dalších věcí, za které mu nepřestanu být do smrti víc než vděčný… Co nám neřekli rodiče, to nám, mladým klukům,  vysvětlil on. A všechno důležité, co z potápění umím, jsem se naučil od něho. Že potápěč musí vklouznout do vody tak, aby ani vlnka nezašplouchla, necákat, prostě potápět se jako ryba mezi rybami. Z Vaškových rad žiju dodnes, i když mě život tu a tam přiučil i jiným věcem. Vzpomenu si na něho každou chvíli. Snad nejvíc, když se čas od času zastavím na břehu hříměždického lomu, který Vašek pro potápěče na konci padesátých let objevil.   Tam jsme začínali a taky se poprvé potopili ve volné vodě. A konečně viděli na vlastní oči ryby pod hladinou.  Co je však hodně důležité, Vašek měl podvodní fotoaparát, německý, předválečný, Robot se jmenoval a natahoval se pérovým motorem. Vyrobil si na něj vodotěsné pouzdro právě takové, jaké si před válkou zkonstruoval legendární Hans Hass. To byl pro nás  pokyn osudu, kterým směrem se při potápění ubírat. Začali jsme pod vodou ale nejdřív filmovat. S 8 mm Admirou, ze které máme z těch časů dokonce i unikátní záběry z vytahování válečných pozůstatků ze zatopených lomů kolem Dobříše. Oba nás nakonec filmování pustilo a začali jsme, to ale až v sedmdesátých letech, po vojně, pod vodou fotografovat. První úsměvné pokusy na koupališti v šáreckém Podhájí z roku 1960, s foťákem zabaleným do igelitového pytlíku, byly zapomenuty a my se začali věnovat  konstruování skutečných „kejzů“, jak se vodotěsným pouzdrům mezi potápěči od nepaměti říká. Mustr jsme si vzali od našich starších kamarádů ze břehů hříměždického lomu: Otty Šaffka, Pavla Krause, bratrů Katzových a Pavla Grosse. Ti v šedesátých letech vymysleli téměř všechno, co bylo pro tehdejší potápěčskou kratochvíli potřeba. Třeba Flexaret v pouzdře z obyčejného papiňáku. Technika ale pokročila, pominula doba ovládání přístrojů pomocí upravených vodovodních kohoutků a těsněných lojovými šňůrami, na řadu přišly skutečné O kroužky a s tím i spousta dalších vymožeností. Díky mojí práci v servisu filmové techniky na Barrandově a Radkově v pražské Druoptě, se nám nakonec podařilo vyrábět kejzy téměř stejné kvality, jaké byly za neskutečné peníze ke koupi na pultech západních obchodů s potápěcí výstrojí. Jen uvnitř nebyly Nikony, ale Praktiky a Exakty. Pak přišel rok 89, zazvonily klíče a všechno bylo rázem jinak. Svět se otevřel, nastala doba velkého poznávání. A pro focení pod vodou přišla doba Nikonosů, malých vodotěsných fotoaparátů na kinofilm.  Fotil jsem s nimi až do roku 2005, zrovna tak jako s kejzem japonské firmy Sea & Sea uvnitř s Nikonem 90x. Radek šel poněkud jinou cestou, preferuje dodnes Nikonos s jeho úžasným objektivem Nikkor 15 mm. Já však přešel trvale k digitálu. Nakonec, když jsme u toho digi…, vyučený léty náročného transportování objemných potápěčských a fotografických zavazadel, rozhodl jsem se ulehčit si zbývající léta potápěčského života a šel jsem, jak dnes mladí říkají,  o jeden level níže. Pořídil jsem si malý digitální Ricoh G 100, později inovovaný model G 200 a v současnosti Fuji X 20 v kovovém pouzdře, vše  osvědčené značky Sea & Sea. Včetně blesků a vynikající předsádkové čočky. Pro můj účel, tj. prezentaci snímků v médiích, na internetu a také pro přednáškovou fotografickou výuku, je takový fotoaparát víc než dostačující. Při dobré vůli se s ním dají pořídit i výstavní zvětšeniny. Co je ale nejdůležitější, je to obrovská úleva při transportu! A taky při dohadování s letištním personálem! Holt, ke stáru přichází zmoudření… 

Vašek Kříž