Čermná

Smrt hrozila nad hladinou.

Každý rok před příchodem jara, pokaždé když se přiblíží datum 3. března, gratulujeme si s Honzou Liškou ke společným narozeninám. Ty však neslavíme z vůle a přičinění našich rodičů, ale díky obrovské klice a hlavně znalostem a profesionalitě našich kamarádů. Někteří z nich, bohužel, již nejsou mezi námi. A tak je dnešní vzpomínka věnovaná nejen našemu znovuzrození, ale i lidem, kteří byli v pravou chvíli na pravém místě. Proto vám tu starou historii  vyprávím…

Zima byla tenkrát, na počátku roku 1979, obzvlášť krutá. O to víc v odlehlé končině severní Moravy poblíž Opavy, v obci Čermná, do které jsme zamířili s partou z pražského Aquasportu. Sněhu byla spousta a v noci v údolích na sněhové pokrývce dosahovala teplota až 25° C pod nulou. Důvodem naší svazarmovské expedice byl průzkum břidlicového dolu na hranici vojenského prostoru Libavá. Byli jsme k němu pozvaní od místních potápěčů z Oder, Příbora a Nového Jičína. Slíbili nám ten průzkum na podzim předešlého roku, při setkání ve Svobodných Heřmanicích. Pod slibem mlčení nás pozvali do tajemného podzemního labyrintu. O co vlastně šlo? V místě zvaném Čermenský mlýn objevili před lety trampové zapomenuté důlní dílo, systém chodeb s obrovskými sály a křišťálovými jezírky, kde pak čas od času pořádali své potlachy. Odtud také jeho tradovaný název Potlachový  důl. Prostory, ve kterých byla těžba ukončena někdy ve druhé polovině devatenáctého století, byly neznámé i pro zdejší úřední moc a tak nebyli trempíci na svých setkáních v předlistopadových dobách nikým rušeni. A protože se mezi nimi našlo i několik takových, kterým nebylo potápění cizí, nenechali si objev pro sebe, ale seznámili s ním i další podvodní kamarády. Potápěči byli tehdy velká parta a tak slovo dalo slovo a u hranic libavského vojenského újezdu jsme se objevili i my. Zkušenosti z potápění v jeskyních neměl nikdo z nás téměř žádné, jen velkou chuť na pořádné dobrodružství v tajemném světě bez slunce. Předností naší pražské party bylo na tehdejší dobu jen trochu slušnější vybavení. Každopádně jsme se pro věc náramně nadchli a domluvili si první průzkumné ponory do zatopených štol na počátek března, na dobu, kdy je břidlicový masiv svázaný mrazem a nehrozí tolik nebezpečné sesuvy horniny.

Lesnaté údolí nás přivítalo půlmetrovou vrstvou sněhu. Na něm jsme postavili stany  a nedočkavě vyrazili k prvnímu seznámení s břidlicovým podzemím. Když jsme se protáhli polozasypaným vjezdem bývalé svážné, už jen pohled do nitra sluje by byl pro leckterou vnímavou duši impulsem k napsání příběhu jako z Foglarových chlapeckých románů. Ve světle karbidek se objevila dlouhá tajemná chodba s raženou klenbou, mířící šikmo dolů, zpola zanesená letitým nánosem napadané břidlice. Asi sedmdesát metrů od vchodu, na hranici možností našich lamp a baterek, se matně odrážela lesklá černá hladina podzemního jezera, ohraničená ze všech stran kolmými skalními stěnami.

Začali jsme se připravovat na následující den. Po klouzavé břidlici jsme až do večera nosili k jezernímu břehu potápěčské lahve, hmoždili se s nafukovacím člunem, spoustou výstroje a svazky horolezeckých lan. Protože jsme byli mladí a pořád neměli dost, vyrazili jsme ještě na člunu prozkoumat druhou stranu jezera. Pleskání pádel se neslo ozvěnou obrovským prostorem a my si připadali jako filmoví hrdinové z  Cesty do pravěku. A to hlavně, když jsme na konci jezera objevili ve stěně černý otvor, vedoucí kamsi do nitra skal. Protáhli jsme se jím, rovnou ze člunu, do dalšího obrovského kamenného sálu. Na jeho konci se v koutě třpytila hladina malého, naprosto průzračného jezírka. A navíc, černal se v něm tmavý otvor těsně pod hladinou. Půlnoc už byla na spadnutí a tak jsme se vrátili do nevlídného zimního světa a zalezli po hubené večeři do našich ubohých spacáků v ještě ubožejších stanech.

Ráno bylo plné naděje. Svítilo slunce a všechno se zdálo úžasné. Příroda kolem nás i tajemné podzemí, čekající na naše první ponoření. Začali jsme samozřejmě u velkého jezera, už předem rozdělení na potápěčské dvojice, s rutinou jako při každém jiném sestupu. Ani jsme nepřemýšleli nad tím, kolik metrů skalního masivu máme nad hlavou, ale ten zvláštní pocit jsme přesto náležitě vychutnávali. Prostorem se ozval charakteristický sykot regulátorů, začalo se odvíjet bílé lano a Milan se Slávkem, dvě postavy v černých neoprenech, se žlutými lahvemi na zádech, zmizely pod hladinou. Viseli jsme ve člunu na průzračné hladině a díky jejich vodotěsným baterkám jsme oba potápěče viděli jako na dlani. Zbytek party na břehu nevydal ani hlásku, hluboké ticho přerušovaly jen občasné bubliny výdechů. Čas ubíhal a drobné vlnky pleskaly o gumový bok člunu.

Uteklo dvacet minut a smyčky lana na dně člunu pořád ubývaly. Představovali jsme si, co všechno úžasného tam musí náš předvoj v jezerních hlubinách objevovat. Čtyřstupňová teplota vody ale po půl hodině neúprosně vyhnala oba skoro zmrzlé průzkumníky zpátky na břeh. Mezi drkotáním zubů jsme se dověděli, že jezero je hluboké dvacet dva metrů a jeho zužující se, uměle zpevněné stěny, končí jakousi studnou s překážejícími zbytky dřevěného žebříku. A že na jejím dně se rozbíhají protisměrně dvě ražené štoly, jedna slepá a druhá zavalená, se zapomenutými zbytky hornického nářadí.

Po krátké přestávce, ve které jsme si všichni dopřáli malého panáčka slivovice, dílem na zahřátí, dílem na kuráž, jsme šli na řadu my dva s Honzou. Čekalo nás podle plánu potápění v sále za jezerem. V malé křišťálové louži, kde se pod hladinou rýsoval černý otvor tajemné štoly. Obleky jsme na sebe natáhli v naší přípravně na břehu jezera. Žádné sucháče, to mělo tehdy jen pár vyvolených, ale pěkně klasické dvoudílné neopreny, naštěstí dobrých značek. To nám ve čtyřstupňové vodě zajišťovalo „přežití“ přibližně na půl hodiny. Důležité byly automatiky, světla a návodčí lano. Všechna výzbroj byla z dnešního pohledu víc než úsměvná, ale taková byla doba. I Honzova francouzská vesta Fenzy, tehdy výkřik vyvažovací techniky, nebo moje automatika Aquillon od tehdejší Cousteauovy firmy La Spirotechnique. Na gumovém Gryfu jsme plně naložení přepádlovali na druhou stranu jezera, protáhli se nízkým otvorem a odnosili výstroj na druhou stranu kamenného sálu. Milan, pořád ještě oblečený v neoprenu po předešlém sestupu, se ujal role návodčího. Hodili jsme si na záda dvanáctilitrové lahve ze Sportklimexu, ještě s rezervou na ventilu, a Honza se uvázal dračí smyčkou ke konci horolezeckého lana. Krátce jsem přemýšlel, co udělat. Mám se přicvaknout dvoumetrovým úvazkem k Honzovi a nebo plavat v průzračné vodě vedle něho? Jaké mě mohlo čekat nebezpečí? Hloubka minimální, dohlednost absolutní, kamarád na dosah. Něco mně ale řeklo: „…koukej se přivázat!“ Jak vyšlo z následujícího děje, bylo to stěžejní rozhodnutí mého života. Podal jsem Honzovi svůj úvazek s karabinou, kterou si přicvaknul na opasek.

Sestoupili jsme pár metrů po břidlicové suti, přestáli několik vteřin ledového mrazení a rozhlédli se poprvé kolem dokola. V kamenném břidlicovém bazénu se těsně pod hladinou černal otvor vyrubané štoly, plný popadaných trámů a zbytků výdřevy. Klesli jsme ke dnu ve čtyřmetrové hloubce a začali si vychutnávat neznámo před sebou. Pomalu jsme zamířili za světlem našich bludiček. Honza co chvíli potáhnul za lano v domluveném signálu a opatrně, s mojí pomocí, pokládal zpuchřelé stojící trámy, aby se o ně nezachytilo některé z našich lan. Voda za námi se tak pořádně zakalila. Štola pokračovala dál, deset, dvacet, možná třicet metrů. Světelné kužely najednou ztratily oporu ve skalní stěně a rozpustily se ve volné vodě. Byli jsme v další důlní místnosti. V koutě jsme objevili dřevěný žebřík, tak ztrouchnivělý, že se při dotyku rozpadal. Mířil vzhůru. S pohledem na jeho příčky jsme za okamžik prorazili vodní hladinu. Baterky zašátraly v prostoru a osvětlily strop vyrubané komory i s koncem žebříku, mířícího do suchého otvoru velikosti dveří. Vyplivnul jsem náústek a při šlapání vody si začal s Honzou povídat. Banální věty, jaké je to tu pěkně tajemné a že se sem musíme vrátit prozkoumat podzemí za otvorem. A teď zpátky ke kamarádům…

„Už je při sobě, tak honem do člunu! Vašku, Vašku…“ Jakoby z dálky vnímám spleť nezřetelných hlasů. Nic nevím a nic nechci vědět. Dejte mi všichni pokoj! Snažím se ze sebe shodit váhu kohosi, kdo mně rajtuje na hrudníku. Vznáším se, asi mě někam nesou. Bolí mě na prsou. Všude zápach zvratků se slivovicí. Neuvěřitelné, jak takové dva malé panáčky dokážou ovládnout prostor. Možná, že právě to mě probudilo! Pak mě pokládají. A znovu a znovu… Cítím se tak slabý, ať si se mnou dělají co chtějí, je mi všechno fuk!

Najednou jsem naprosto při vědomí, tma kolem dokola, jen lampy září. Nikoho se na nic neptám, v tu ránu je mi všechno jasné. Ležím na kamenné plotně dole u jezera. I kluky poznávám, je tu Milan, Karel, Mirek i ostatní. Tváří se vážně. Zvedají mě, zkouším se postavit. Zdá se, že nohy poslouchají. Po chvilce se ale znovu sypu k zemi. „Volové nechte mě, nic mi není!“ Ozve se první nesmělý smích. V tom ve mně hrkne. „Co je s Honzou?“ Nikde ho nevidím, je mi nanic. „Honza je na tom hůř, ale jde to“, slyším odpověď. Díky bohu. „Co se stalo?“ ptám se do tmy. „Nevíme, byli jste v bezvědomí a šla z vás krev“. Zpola jdu, zpola mě nesou, nahoru svážnou ke světlu a slunci. Tam už čeká Slávek s nastartovaným autem. Rychle do nemocnice, Honzu vezou v druhém autě před námi.

Setkáváme se na lehátkách ambulance. Ležíme vedle sebe v rozepnutých neoprenech a podrobujeme se prvnímu vyšetření. Zvýšený tep a tlak. Kašleme. Cítím pálení v hrudníku. Jsem strašně slabý a unavený. Jinak žádná bolest. Ohleduplně nás svlékají z neoprenů, asi si uvědomují vzácnost takového ošacení. A pak nás odvážejí na pokoj. Všichni stojí u dveří. Oba Karlové, Slávek, taky Mirka vidím. A vtom si to všechno dávám dohromady. I to slabé zatočení hlavy těsně před koncem. Volám: „Mirku, byl to plyn!“ A pak už následuje bílá postel a kyslíková bomba. A pomalé uvědomování si toho, co se vlastně přihodilo.

Večer přišla parta na soudružskou návštěvu. A taky se trochu ohřát. Konečně jsme se dověděli podrobnosti o naší záchraně. Milan Beneš, zkušený potápěč v roli návodčího, neponechal nic náhodě. Potvrzení posledního jasného signálu, který zachytil, bylo skoro minutu bez odezvy. A tak začal jednat. Se slovy „co riskuju, že dostanu vynadáno?“ nás oba pohromadě, díky mému úvazku (!), začal protahovat chodbou zpátky k životu. Jen díky jeho intuici, zkušenosti a perfektnímu umění ostatních nás oživit v maximálně ztížených podmínkách, se podařilo zachránit naše životy a zdraví. Za půl minuty mohlo být pozdě.

Už druhý den nás pustili z nemocnice, když jsme jim rukoudáním slíbili, že pod vodu tenhle víkend opravdu nepolezeme. Ale Milanovi to natolik vrtalo hlavou, že se tam ještě jednou vydal sám. Samozřejmě na laně a s důkladným zajištěním. Bohužel mu odběrová baňka kterou vzal sebou v temnotě vyklouzla z ruky a v kalu ještě neusazeném po našem dramatickém odchodu jí už nenašel. Nezbylo, než s vrátit zpátky s nepořízenou. Cestou aspoň nahmatal baterku, kterou jsem v bezvědomí pustil z ruky.

Co nás málem zabilo jsme se tak dověděli až po roce, kdy další skupina moravských potápěčů pokračovala tam, kdy my jsme neslavně skončili. Zajistili vzorek ovzduší z nebezpečného prostoru a poslali ho na kvalitní rozbor. Výsledek nás pak všechny překvapil. Ve vzorku bylo zjištěno jen 1,7 % kyslíku! Chemické pochody v hornině během století natolik zapracovaly, že z uzavřeného prostoru životodárný plyn téměř zmizel. Dnes už se něčemu takovému jeskyňáři a speleopotápěči nediví, ale tenkrát? Z dnešního pohledu to byla doba kamenná. A nám nezbývá než dodat - hlavně, že jsme jí přežili…

Ještě jedna zajímavost na závěr. Na dně hlavního jezera, v šachtě, kde tehdy první dvojice narazila na zával v jedné z odbočujících štol, nalezli později potápěči mezi balvany úzký průlez. Tím bylo možné se protáhnout do netušených prostor a rozsáhlého labyrintu důlních chodeb. V těch později probíhal rozsáhlý potápěčský průzkum. Co však bylo nejzajímavější, na začátku průchodné štoly, hned za závalem, leželo obrovské pískovcové mlýnské kolo. To dokazuje pravdivou historii Čermenského mlýna. Pravděpodobně bylo kdysi skutáleno svážnou chodbou a skončilo tam, kde leží dodnes. Od něho bylo v průběhu let nataženo několik fixních lan až do hloubky 55ti metrů. Po masivním zhroucení velké pasáže stropu svážné chodby před několika lety je však vstup do dolu téměř nemožný, každopádně životu velmi nebezpečný. V době kdy píšu tyto řádky nevím o nikom, kdo by v sobě našel tolik sebevražedného úsilí, aby znovu hledal cestu k hladině podzemního jezera.

 Václav Kříž   Foto autor a jeho archiv