Od urny až k Nikonosu

Tuhle jsme s Petrem Katzem zavzpomínali na staré časy, vytáhl totiž pár zažloutlých fotografií a my se snažili určit, po dlouhých letech, místo jejich pořízení. Dýchnul tak na mě závan starých časů. A v této souvislosti i vzpomínky na způsob, jakým jsme získávali předměty denní potápěčské potřeby, které v těch časech ani náhodou nebyly v nabídce sportovních i nesportovních obchodů. Nechci mluvit o výrobě šnorchlů ze spartakiádních kruhů, nebo dýchacích regulátorů z klaksonů automobilů, chtěl bych vzpomenout na něco sofistikovanějšího, na to, jak jsme vyráběli vodotěsná pouzdra na kamery a fotoaparáty. A nešli jsme na to zrovna nešikovně, jako třeba naši hlavní podvodní konkurenti, potápěči z vedlejší NDR, Německé Demokratické Republiky, se kterými jsme se jezdili pravidelně utkávat v soutěžích pod hladinou jejich krásných jezer. Ti vsadili ve valné míře na všelijaké technické spojení instalatérských polotovarů a při nedostatku jiného těsnění také na bílou hmotu zvanou Lukopren. Tam udělali soudruzi chybu, které jsme se my ze všech mladistvých sil vyhýbali.

Říká vám něco výraz lojová nebo konopná šňůra? Ani ve spojení s vodovodním kohoutkem? Pak vám závidím vaše mládí! Představte si, že byly doby, kdy něco jako „O“ kroužek vůbec neexistovalo a všechny průchodky, umožňující nezbytné ovládání kamery zevně, byly založené právě na principu tehdejšího vodovodního kohoutku. To znamená, že hřídel byla omotána právě onou konopnou šňůrou, zasunuta do pouzdra přišroubovaného na tělo kejzu ( od anglického slova „case“ ) a stažená matkou natolik, aby šňůra těsnila a hřídelka byla ještě schopna pohybu. To bylo ale jediné, co jsme si vypůjčili od instalatérů. Takto vybaveni jsme se teprve pak poohlíželi po vhodném pouzdru, do kterého bylo možné přístroj vložit. Třeba známý badatel na poli podvodních technologií Pavel Gross použil na svůj první kejz obal z urny na popel nebožtíka. A Pavel Kraus zase svěřil osud svojí Flexarety útrobám Papinova hrnce.

Čas ale, jak praví klasik, oponou trhnul, lojovým šňůrám, vodovodním kohoutkům a Papiňákům dávno odzvonilo a my se přes veškerá úskalí a mnoho pokusů a omylů propracovali k technickým výtvorům, které nám soudruzi z NDR mohli jen závidět. A o jednom z nich, o tom posledním, stvořeném před „velkou sametovou“, vám chci krátce povyprávět a ukázat i pár fotografií.

S Radkem Skramoušským jsme to měli dlouhá léta pěkně rozdělené. On dělal v pražské Druoptě na opravách blesků, diaprojektorů a fotoaparátů, já se zase zabýval servisem filmové techniky v dílnách ateliérů na Barrandově. A v poměrech které tenkrát panovaly, nestálo našemu kutilství nic v cestě. Našim vrcholným dílem se tak v polovině osmdesátých let stala pouzdra na aparáty Praktika, Nikony holt nebyly tak lehce k mání a navíc, kdo by riskoval utopení takového pokladu. Foťáky byly zbavené svého plechového obalu a na takto obnažené přístroje jsme vyrobili těsné kejzy, principiálně podobné tehdy téměř nedostupným a hlavně pekelně drahým Nikonosům.

První problém nastal s materiálem. Naštěstí jsme měli kamaráda v továrně Letov ( dříve Rudý Letov, ještě dříve, na začátku padesátých let Letecké závody Rudolfa Slánského, jak píše Wikipedie ) ), kde se vyráběly komponenty k sovětským stíhačkám Mig a tak byl k mání i tvrzený dural, jako stvořený pro naše kejzy. Mezitím co Radek rozebíral Praktiky, já spolu s kamarádem Sašou pracoval na výkresové dokumentaci, abych posléze roztočil frézu krasavici a duralové kostky začaly zvonit, přeměněné tak v pouzdra našich snů. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi výroby, důležitý byl výsledek. Po čase před námi ležela nejen dvě verze pouzder Praktica Marine Professional, jak jsme je hrdě nazvali, s hranolem pro Radka a pro mě s průhledem přes hledáček, ale ke každému i blesková sekce. Ty sekce nám daly proklatě zabrat. „O“ kroužků byl už sice dostatek, čeho se nám ale nedostávalo, byly vodotěsné průchodky na kabely a ostatně i se samotnými kabely bylo problémů dost a dost. Nicméně i to jsme vyřešili a nastala tak éra fotografování s technikou, jakou jsme si vysnili. Éra to však byla, navzdory vynaloženému úsilí, bohužel poměrně krátká.

Přišla totiž ona „sametová“, svět nám otevřel svou náruč a kde se vzaly, tu se vzaly i Nikonosy v objemných zavazadlech na cestách světem. Milé Praktiky, byť „profesionální“, tak skončily jako dekorace ve vitrínách našich chlapeckých pokojíků…