Za Jardou Čajem

V úterý 15tého května zemřel ve věku 83 let Jarda Čaj, další z generace potápěčských mušketýrů své doby, jeden ze zakladatelů potápění v českých zemích, najmě na Hříměždicku. Byl to osobitý predátor, tak jak jsem ho poznal já a mnoho dalších tehdejších potápěčských noviců, bylo nutno k němu vzhlížet s úctou, ale také jistou ostražitostí. Už při pohledu na jeho zacházení k výchově mu svěřenému klukovi jménem Tomáš Honěk ( dnes známý kardiochirurg a potápěčský lékař ). Jeho otec, docent Honěk, se kdysi s Jardou seznámil a usoudil, že takový solitér bude pro jeho syna tou nejsprávnější vstupní branou do světa lidí. Že pak už ho nemůže nic zaskočit. A tak vzpomínám na četné večery v hříměždické hospůdce na návsi před kostelem ( po které je tam už drahně let jen prázdné místo ), na Číhopiva, mužíka stále ochotného donášet žíznivcům čerstvě natočené půllitry a hlavně na halasného Jardu, vysvětlujícího potápěčské společnosti zásadní skutečnosti nutné pro přežití nejen v hlubinách hříměždického lomu, ale také v životě obecně. A k tomu patřil i pohled na malého Tomáška, v nočních hodinách již pravidelně podřimujícího pod stolem Jardovi u nohou a nebo posazeného v koutě na dohled. Dlouho po půlnoci, někdy i k ránu, vracel se Jarda s Tomáškem na ramenou a s bujarým apetitem do sebe lil worčesterskou omáčku po dlouhých locích a k tomu na roztopeném Primusu vytvářel gastronomické kreace. Jarda v tom nebyl sám, měl kolem sebe partu potápěčských dobrodruhů té doby, „Matyášem“ Pavlem Grossem počínaje, přes plzeňské kamarády „Jackieho“ Wolbrachta a Bohouše Hurycha, až třeba po průkopníky UW fotografie Pavla Krause a Ottu Šaffka. A my, Radek Skramoušský, Petr Trnka a já, mladící s mlékem na bradě, jsme jim nábožně naslouchali nejen u stolu ve vesnické knajpě, ale taky u táborových ohňů zapalovaných na březích zatopených lomů, hovorům velkých kluků, a snažili se si od nich vzít do života co nejvíc neotřelých pravd.

Na Jardu vzpomínám jako na člověka ryzího charakteru a morálních zásad, pokaždé když se zastavím na břehu hříměždického lomu, defilují mi před očima desítky jeho panoptikálních proslovů a činů. A také jeho nesmrtelná věta: „Pánové, já se na to vyseru, všechno to prodám, koupím si šaty a dalekohled a budu chodit na dostihy!“. Což nikdy neudělal…