Když jsme po přelomu tisíciletí poprvé navštívili s nadcházejícím podzimem španělský Estartit a jeho bájné Islas Medas, objevili jsme ve Středozemním moři nový svět. Díky servisu skvělé anglické báze Calypso se k nám v míře větší než malé v průzračných hlubinách tulili obří kanicové Merou, murény vykukovaly ze svých úkrytů pomalu za každým kamenem, zrovna tak jako obří ropušnice, hejna mořanů snižovala viditelnost a i sluneční rybu Mola Mola tu bylo možné zahlédnout. Upřímně, ne, že by podobná havět nebyla k vidění i jinde ve Středomoří, to samozřejmě ano, ale tady na Medes bylo všechno pěkně koncentrované do jedné lokality, od roku 1990 se statutem rezervace, chráněné před nájezdy rybářů a běsnících rekreantů. Těch tady ale bylo pomálu, Estartit v té době patřil potápěčům. Byly jich plné místní hotýlky, všude visely sušící se neopreny přes zábradlí balkónů, gumové postavičky korzovaly po přístavu a v přilehlých uličkách, tu a tam dokonce seděly i u stolečků kavárniček, kde zachraňovaly kvalitním portským a nebo vyhlášeným místním vínem zesláblý organismus po ponorech hrozících dehydratací. Všude vládnul klid a pohoda. Pláž v zálivu byla pustá a jen kousek za městečkem, co bylo možné doslova kamenem dohodit, místní cabaleros plavili svoje nádherné španělské koně. Jojo, byl to krásný podzim roku 2003...

Nedalo nám to a zopakovali jsme si o rok později tu naprostou idylu ještě jednou. A zase byli mezi námi metrákoví kanicové, doslova se prostituující na nárožích zdejších podmořských skalních průlezů a jeskynních labyrintů. Skvělé pocity mně tenkrát zkazila jen záplava jednoho z mých fotoaparátů, dodnes si přesně vybavuji onen hrůzný okamžik, kdy mně kapitán Calypso Peter Lane lil na otevřený fotoaparát proud vody z lahve. Ale zachránili jsme společně aspoň 16mm objektiv ( po návštěvě místního zdravotního centra jsem k tomu účelu dostal velkého panáka čistého lihu, nad kterým jsem chvíli uvažoval, zda-li jej nemám použít orálně ). Myslím, že si ty okamžiky i Peter dodnes pamatuje. Už jenom proto, že když jsem druhý den nastoupil na palubu s jiným pouzdrem a jinou zrcadlovkou s makroobjektivem, jenom vydechnul „Óóó..., rich man!“ :-).

A protože se k nám celé osazenstvo Medes, ať už podmořské a nebo potápěčské, chovalo víc než přátelsky, rozhodli jsme se navštívit to božské místo do třetice znovu v roce 2005. Z důvodů které nejsou důležité jsme ale zvolili cestování autobusem s partou klubu z Jesenného. Jiné bylo ubytování a také potápěčská báze, tentokrát vzdálenější Sirena. No..., nebylo to špatné, ale Calypso je Calypso... Čím však Sirena naprosto trumfovala, to byl potápěčský výtah na lodi! O něčem tak dokonalém jsem do té doby neměl ponětí. Bylo to prostě super!!! S velkým kejzem a dvěma blesky v náručí jsem s pomocí tohoto nadstandardního zařízení klesnul do hlubin, abych se po hodině vydal stejnou cestou vzhůru. Do-ko-na-lééé...

Uplynulo třináct let... Jak ten čas letí... Se vzpomínkami na obří kanice, které jsem před lety fotil na kinofilm, jsem se letos rozhodl totéž zopakovat digitálně. A protože léta a bolavé klouby přibývají a vzpomínka na výtah se mi vryla nesmazatelně do paměti, rozhodli jsme se znovu pro Sirenu a partu Jeseňáků. Jen jsme tu strastiplnou cestu odmítli absolvovat autobusem, ale spolu s mojí Libuškou, Helenou a jejím Michalem, jsme se vezli pohodlným velkým automobilem. Po překročení Rýna jsme si navíc udělali celodenní přestávku s dvojím přespáním v kempu Du Pont u vesnice Pradons http://www.campingdupontardeche.com ve vyhlášené vodácké a skálolezecké lokalitě kaňonu řeky L´Ardeche. Asi jako kdyby Lužnice protékala Prachovskými skalami. Je to tam přátelé taková krása, že jsme se ženou chvíli i uvažovali o tom, kanicové sam, kanicové tam, zůstat, a vyžádat si až zpáteční odvoz za týden :-).

Po příjezdu do Estartitu už jsme se nestačili divit. Jen hotýlek Rancho, ve kterém jsme bydleli naposledy, nedoznal v podstatě žádných změn, což bylo dobře. Ubytování prosté, ale čisté. S hezkým bazénem a prý i dodávkou kvalitního piva, jak jsem vypozoroval. Ostatní už bylo jinak. Potápěčské obchůdky, kterých tu bývala spousta, z jedné třetiny zavřené a na prodej, báze Siréna přestěhována na druhý konec města, což dělá bratru tak asi půldruhého kilometru od Rancha, pláže obsypané lehátky se slunečníky a všude se linoucí malebná ruština. Čeho bylo víc než dostatek, to byly pouťové obchůdky s cetkami, zmrzlinárny na každém rohu, scházela jen cukrová vata, matrjošky a papachy s hvězdou. Navíc, některé obchody byly až po okraj naplněné přírodninami, od vycpaných žralůčků za 300 EUR až třeba po ulity Tritonek za směšných 60 EUR. A to se na pražské Ruzyni můžou zbláznit z mrtvých korálů vyvržených příbojem! A potápěči už taky nekorzovali v neoprenech po hlavní štráse, ale cudně se ukrývali na balkónech několika stále ještě zachovaných dajverských hotýlků. Takže, abych moc nezdržoval: atmosféra jako v Bibione, nabídek potápěčských bází neurekom, všechny lodě už mají výtahy. A co se týče samotné Sireny - obsluha vlídná, leč poněkud amatérská, hlavně co se týče vnímání potřeb klientů. Zajišťování obsazenosti ponorů přes počítač chaotické, situace se mění jako na frontě, každým okamžikem. Člověk musí být ostražitý a do poslední chvíle se ubezpečovat, že je opravdu „in“ a že místo na plánovaný ponor má jisté. A báze samotná? Čistoskvoucí podlaha politá epoxidovou stěrkou bez zrnka písku, tudíž při kapání vody z obleků a výstroje při ukládání do boxů by byla na místě víc než potřebná známá cedule z veřejných záchodků „Pozor, klouže to!“ Ukládání neoprenů v deklarované sušárně horkým vzduchem ( druhý den stejně vlhké jako jinde ) je bez problémů, ovšem BCD už si vážený zákazník může naložit, sušit na pokoji a nebo vůbec. Na to tam prostě není místo. Zlatá egyptská Shagra! :-) A že se na registraci ponorů na místním PC stojí fronta v úzké uličce? „No problem“, klasické španělské „maňana“. Místa už tam prostě víc není

V přístavu cca 250 metrů daleko kotví tři lodě Sirena I-III standardní ráže, od velké, střední, až po malou, všechny s výtahy a dostatkem prostoru. Posádka kmitá s náklaďáčky naloženými dobře naplněnými 15 litrovými lahvemi, případně bedničkami s výstrojí. Na přepravu klientů z místa bydliště, nebo „jen“ z báze na loď a zpátky, lze rovnou zapomenout. A že by někdo z posádky podal pomocnou ruku při tahání lahví a nebo beden s výstrojí z korby auta sem a tam? To ani náhodou! Leda, že byste byli dlouhonohou blondýnou, ty mají výhody všude, nebo snad ne? Ale je fakt, že při zvýšené frekvenci ponorů „vodních chrtů“ je možné si přepravku s výstrojí nechat do příští akce na palubě, to ano. Pokud si ovšem člověk nechce výstroj po ponoru přeprat ve sladké vodě. Na palubách lodí jsou jenom ruční sprchy s vařící vodou, to jak slunce pere od božího rána do plastového potrubí. Na bázi samotné je k dispozici jen jakýsi hlubší dvojdřez, ten ale zel pokaždé po našem příchodu z ponoru prázdnotou. Kdo měl zájem si techniku, hlavně foťáky, opláchnout, musel si udělat „hladinku“ sám. Když vás takhle čekalo na oplach třeba deset, byl to docela opruz...

Takže jen moře u ostrůvků Medes zůstalo zatím neposkvrněné, s postávajícími obřími okouny a dalším územně příslušným rybím obyvatelstvem. A tunelové prolejzačky jsou pořád krásné a bohaté na výzdobu. Tak občane, včil mudruj...