Prvních třicet let

Když jsme s dalšími třemi kamarády založili na začátku roku 1960 v naší třídě 7.B potápěčský kroužek, začal jsem psát svůj první deník potápěčských výprav. Nikdy by mě nenapadlo, jakou to po téměř šedesáti letech způsobí u táborových ohňů veselici.

Ten deník nebyl jeden, nakonec jich bylo deset. Jejich obsah spolu s množstvím zážitků a dobrodružství nabýval až dramaticky na rozměrech a objemu. S obsahem to bylo někdy horší, ale pro mě je každý, třeba jen malý příběh v nich obsažený, vzpomínkou na celý život. Možná se ještě k některým vrátím, stojí za širší, samostatné vzpomenutí. První sešit nevydržel dlouho sám, vypolstrovaný navíc ke všemu rozmazanými obrázky člověků – obojživelníků z časopisů Ogoněk a dalších sovětských periodik, a tak jako naše potápěčská dobrodružství i on odstartoval téměř nekonečnou dokumentační smršť. Tu zastavilo až cosi zvaného revolucí o třicet let později. Život, občanský i potápěčský, se v ten čas dostal do takových obrátek, že pokračovat v plnění dalších stránek deníků novými zážitky už bylo zhola nemožné.

Jak vidno z prvních listů, naše obzory nekončily za betonovými obrubami bazénů oblíbených koupališť U Veselíka a v Podhájí, pro neznalé Prahy v Tiché a Divoké Šárce, naše plány už směřovaly dál, za obzor, k neprozkoumaným hlubinám Vltavy, Berounky a jevanských rybníků.

Pak ale došlo, přesně po vzoru Rychlých Šípů, k památnému setkání Na Hanspaulce. Tam jsme se s Radkem Skramoušským jednoho dne potkali, obtížení tlakovou lahví z nedalekých Sběrných surovin, s dvojicí o něco starších jinochů. Na dotaz, na co máme tu flašku, jsme hrdě prohlásili, že jsme potápěči a budeme si stavět dýchací přístroj. Na to hoši poměrně překvapivě kontrovali obchodním návrhem, že ji s námi vymění za sovětskou dýchací automatiku KP 14 z Migu 15 a pozvánku do Axy, kam chodí na tréninky k věhlasnému Vaškovi Rottovi do potápěčského klubu Sub Aqua Praha. A tak se naše životy začaly ubírat novým, tím nejsprávnějším směrem. Nastal nám Modrý život ( Jaroslav Foglar, Přístav volá ) To vše pak zůstalo trvale zaznamenáno i na stránkách deníků.

V sedmdesátých letech jsme se rozloučili s nostalgickým ovzduším Sub Aqua klubu a podlehli kouzlu polovojenského Svazarmu. Naše nová adresa se jmenovala Shark Club, později na nátlak úřadů přejmenovaná na Aquasport. Podlehli jsme z celkem prozaických důvodů, bylo to o výstroji, která v té době ještě stále nebyla samozřejmostí. Svazarm si nás hýčkal francouzskými automatikami Aquillon, dekompresometry SOS, kompresorem se spoustou vítkovických lahví a v neposlední řadě klubovnou, autobusem a dobrou partou. To vše za cenu, jednou v roce se nechat vidět na prvomájovém průvodu. Přibývaly tak nejen další příběhy, ale i nové fotografie z častých klubových zájezdů po celé republice a do východoněmeckého příhraničí! A taky z různých, ne příliš častých, ale o to kurioznějších pracovních akcí pro dobro našeho hospodářství. I na moře došlo, Bulharsko, Jugoslávie, fotografická pastva pro promítací večery v klubu a taky na stránky mých hromadících se deníků.

A tak by to snad šlo až do dnešních dnů, kdyby nepřišel listopad 89 a nenastal konec svazarmovských ideálů. Ale nám byla cesta ke světovým mořím a oceánům otevřena dokořán, jen na ty deníčky už jaksi nezbyl čas…