Nezvratnosti

Jak už jsem zmínil v jednom z předchozích článků, existuje jedna z pěti slavných vět Radka Skramoušského, “Člověk má právo, někdy i nutnost, několikrát za život udělat korekci dráhy”, která jednoduše ale plně vystihuje, že co nám život přináší je řetěz situací, říkejme tomu nezvratný osud, kdy ale existuje způsob, jak se k oněm změnám postavit. Chtěl bych vám o dvou takových nezvratnostech, které mě v životě potkaly a zcela tak ovlivnily můj další život, krátce povyprávět.

Příběh první, pražská čtvrť Hanspaulka, jaro 1960.

Kráčíme s Radkem, letitým kamarádem, téměř bratrem, dva mladí hoši ve věku třináct a čtrnáct let, ulicí Na Míčánce a neseme tlakovou sedmilitrovou láhev s nápisem Luftwaffe, které jsme se před několika minutami zmocnili v nedalekých Sběrných surovinách. Předloni jsme v kině Oko na Letné shlédli dobrodružný film Svět Ticha oceánografa J.Y.Cousteaua a zjistili jsme, že potápění bude i pro nás jistě tou pravou náplní života. A tak jsme začali s výcvikem. Ze spartakiádních cvičebních obručí jsme vytvořili dýchací trubice zvané snorkel, ploutve si vyrobili z plátů tvrdé gumy, na které jsme přinýtovali gumové plavecké boty, v obchodě Sport na Národní třídě zakoupili potápěčské brýle z NDR (až později jsme se dověděli, že se jim říká maska) a srdnatě se po celé léto vrhali v Tiché Šárce na pozemku novorenesanční vily Zuzanka pod hladinu prvorepublikové vodní oázy Rakařka. My jsme jí, bůh ví proč, říkali Podhájí. Koupaliště zřízené v roce 1935 bylo umístěné ve stinném údolí a slulo ledovou vodou s průměrnou teplotou 16 stupňů. Sloužilo tak převážně vyznavačům brutálního otužování, mezi které jsme za nějaký čas patřili i my. Nevím už přesně jaká byla hloubka oné ledové kapaliny, ale víc než tři metry to určitě nebyly. Získali jsme tam základní návyky a způsoby, jak dostat naše mladická těla pod vodní hladinu a se zadrženým dechem překonat pod vodou vzdálenost dvaceti metrů. Já osobně pokládám za nejdůležitější zkušenost poznání, že v mokrých ploutvích se neskáče šipka do vody. Vyklouznutí z gumových bot a následný úder holení o betonovou hranu bazénu přináší, když už nic jiného, tak ukrutnou bolest. Také naše technika doznala zdokonalení. Německá demokratická republika nás vybavila opravdovými ploutvemi Hydro Slip a blízká drogerie poskytla umělohmotnou tubu na cosi o průměru pingpongového míčku, která upravena nožem do podoby slavného ježka v kleci, pak nasazená sloužil spolu s oním míčkem jako geniální uzávěr před pronikající vodou do šnorchlu. U bazénu jsme se tu a tam potkávali i s dalšími vyznavači vznikajícího potápěčského sportu. Jeden chlapec nás tehdy kupříkladu ohromil vlastnictvím žlutých ploutví (!) slavné značky Baracuda, propašovaných z potápění nakloněné kapitalistické ciziny, najmě nedalekého, leč pro nás zcela nedostupného Západního Německa.

Ale zpátky do ulice Na Míčánce. Jdouce s ocelovou lahví Hanspaulkou, narazili jsme na dva o poznání starší hochy. Vláďu a Standu. Ti nás srdečně oslovili dotazem, co že to vlečeme za láhev a jaké s ní máme úmysly. My pravili, že jsme potápěči a chystáme se vyrobit aqualung, ocelové plíce, jaké by nám i slavný Cousteau záviděl. Hoši se vůbec nesmáli, leč vysvětlili nám, že pravděpodobně postrádáme v tomto směru základní znalosti. Ale že máme velké štěstí, protože jsme se právě setkali se členy pražského potápěčského Sub Aqua Clubu, přičleněného k akvaristickému spolku Vagonky Tatra Smíchov, který vede jakýsi bájný Vašek Rott. A aby bylo naše štěstí dokonalé, že nás zvou ve středu na trénink do bazénu Axa na Poříčí. Za toto pozvání ale žádají malou pozornost a tou je přepuštění tlakové lahve do jejich vlastnictví. Přišlo nám to s Radkem jako nabídka, které nelze odolat a tak jsme se stali oficiálními příslušníky potápěčského cechu. Prostě, byla to situace jako z Rychlých Šípů. A první, tehdy zcela nevědomá příležitost, jak udělat zásadní korekci dráhy. Toto setkání změnilo náš život a mě zcela ovlivnilo až do dnešních dnů.

Příběh druhý, Čermná ve Slezsku, březen 1979.

Naše přežití na tenkém vlásku návodčí šňůry v zatopené štole břidlicového dolu mě a Honzu Lišku učinilo na krátkou dobu v určitých kruzích “slavnými”. Kdo o tom chce vědět víc, stačí nalistovat na mém webu starý článek Čermná - Smrt číhala nad hladinou. Já se chci zmínit o jedné dílčí události, která byla součástí této dramatické scény a která patří právem do kategorie nezvratných osudových rozhodnutí.

Začnu poněkud ze široka. Od okamžiku, kdy jsem se poprvé spustil pod hladinu s kamerou a nebo později s fotoaparátem, odmítal jsem spojení s povrchem pomocí návodčí šňůry. Argumentem mi bylo, že se jednak kvůli focení potápím výhradně v čisté vodě, byť třeba pod ledem, druhak, že nejsem nikdy sám, ale vždy v těsné blízkosti kamarádů, jejichž chování ve vodě do detailu znám. A potřebuji volnost, abych je mohl pod hladinou bez zábran dokumentovat. A také jsem razil heslo, vyčtené bůhví odkud, že “mnoho lan, potápěčova smrt”. Což tvrdím dodnes. Tahle teorie spojená s praxí mně stále vycházela. A tak, když jsme se v temnotě dolu s Honzou připravovali ani ne tak k sestupu, jako spíš k průniku zatopenou štolou, došlo i na ta lana. Honza si bez jakéhokoliv zaváhání obtočil kolem těla dračí smyčku, druhý konec držel v ruce Milan Beneš, který se tak, jako jeden ze zkušených, zcela samozřejmě pasoval do role návodčího. A začal si s Honzou ještě na poslední chvíli opakovat signály. Mně, stojícímu už po kolena ve vodě, najednou v hlavě cvaklo! Poprvé v životě jsem požádal o dvoumetrový úvazek, kterým jsem se spojil karabinou s Honzovou smyčkou. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Jakýsi povel “shora”. Voda před námi byla ve světle svítilen tak křišťálově čistá, že už křišťálovější být nemohla a černý zející otvor v protější stěně těsně pod hladinou sice vzbuzoval jisté asociace, ale hrůza to určitě nebyla, spíš jakési očekávání. Tak proč ten povel?

Průběh celé akce je dostatečně podrobně vylíčen ve zmíněném článku, není třeba se k němu vracet. Jen bych chtěl na závěr zdůraznit, že osud a jakási forma mimosmyslového vnímání má v lidském životě svoje místo. A jistě nejsem sám, asi je nás víc, kterým takové vnuknutí na poslední chvíli zachránilo život. A o korekci dráhy pak nelze diskutovat.