Čoklísek umí žít!

Na indonéský ostrov Sulawesi jsme přijeli s manželkou fotografovat a potápět se na tomto užasném kousku světa. Na Sulawesi Utara, sopečné oblasti severního výběžku ostrova v Moluckém moři, se totiž nachází naprosto ojedinělé místo, Lembeh Strait, úžina u ostrůvku Lembeh, kde se díky specifickým podmínkám, danými silnou vrstvou sopečného bahna na dně průlivu, nacházejí pod vodní hladinou živočichové, kteří jakoby přišli z Marsu a za kterými se sem sjíždějí fotografové z celého světa. Ovšem netušili jsme, že největší poklad nenajdeme pod hladinou, ale na pláži z černého, sopečného  písku.

Stalo se to na potápěčské základně Two Fish, ze které jsme každý den vyjížděli za podmořským fotografováním. Při našem příjezdu z Bitungu, nejbližšího přístavu v oblasti, při prvním vystoupení z přepravního člunu na pláži Lembehu, nás přivítalo nádherné a milé psisko zlatohnědé barvy. Když říkám přivítalo, myslím tím skutečně přivítání na úrovni. Nešlo o banální očuchání, ale o vědoucí pohled, o oční setkání, kterému nešlo odolat. Krátké štěknutí jako na pozdrav a všechno bylo rázem jasné. Už po krátké chvíli jsme věděli, že je to „on“, slyší na jméno Chocolate ( tedy „Čoklit“ ) a je narozený v Austrálii. Čoklískovo ( jak jsme si jej hned po česku přejmenovali ) australáctví na něm bylo znát na první pohled, v jeho žilách bezpochyby koluje krev australských psů dingo. A pak asi i pár kapek z ridgebacka, to ví jen pánbu a snad také jeho maminka kdesi v dáli na jižním kontinentu.

Ta zlatohnědá krása nepromeškala ani minutu, doprovodila mojí manželku do bungalowu a od samého počátku jí dala na srozuměnou, že ona je ta, kterou si vyhlédla jako partnera ke svým hrám. Sedm dnů na Lembehu proběhlo jako v pohádce. Ve stínu palem, s neprostupnou džunglí za zády, trávila nerozlučná dvojice dlouhé hodiny na průzkumných výpravách po pláži a podél pobřeží. Chodili spolu nejen plavat, ale také lovit kraby, sbírat mušle a pouštět lodičky ze skořápek kokosových ořechů. Tomu všemu Čoklísek dobře rozuměl. A také se nikdy nevnucoval. Vyzval k akci a když výjimečně nenašel pochopení, zabavil se sám. A přišel později. Ovšem, byla i výjimka. To když při hledání krabů šlápnul mezi skalami na mořského ježka. Zoufale kvíknul a zůstal stát se zdviženou packou. „Pomoz mi, bolí to, au, au…“, nechal se slyšet. A také přenést na bezpečné místo a vytahat největší ostny, o zbytek už se postaral sám. A jak dokázal za péči i krásně poděkovat! Zajímavé bylo, jak Čoklísek respektoval hranice svého území. Nikdy nepřekročil pomyslnou čáru, oddělující pláž naší základny od vedlejší. Ta byla cizí, což on dobře věděl. Ale běda, když se k nám čas od času zatoulal některý pes od vedle. Z hodného a přítulného mazlíčka se rázem stala nekompromisní fůrie s naježenými chlupy a vyceněnými zuby a s veškerou důsledností tak obhajoval naše, vlastně jeho, výsostné území. A s respektem. I když měl svého pána, vlastně paní,  australskou provozovatelku základny, po celý týden nevyhledával jiného spoluhráče, než mojí ženu. Dokonce si našel i spaní na rohožce, na zápraží našeho bungalowu. Dovnitř, do místnosti, ale nikdy nevešel bez pozvání. Po týdnu jsme odjížděli s poznáním, že tohle neuvěřitelně vnímavé a inteligentní zvíře si z každé potápěčské party která dorazí, vybere na základě okamžitých sympatií jednoho kamaráda a s ním se rozhodne strávit jeho dovolenou. A tak mu ubíhá život v tropickém ráji v radostném skotačení a ve společnosti stále nových přátel. Čoklísek prostě umí žít!

Samozřejmě, že nás napadla myšlenka, jaké by to bylo, mít takové úžasné zvíře jen pro sebe, tady doma, v Čechách. Ale myšlenku jsme zavrhli hned vzápětí. Něco takového bychom sobě ani Čoklískovi nemohli udělat. Unést ho, po vyčerpávajících papírových tahanicích, z tropického ráje do středevropské reality čtyř, vlastně dnes už jenom dvou, ročních období.To nikdy. A tak jsem si po návratu domů aspoň pověsil jeho fotografii na zeď pracovny. Mám ho tak pořád na očích a přiznám se, vzpomenu na něho pokaždé, když zasednu za psací stůl. A to je často! Ještě jsem ale nenašel odvahu říci to naší Šíše, hrubosrsté jezevčici, obávám se, že by to nepřijala s tolerancí a pochopením.

Václav Kříž, foto autor