Tassie a její parta, aneb jak si se mnou život pohrál…

Motto: Člověk má právo udělat několikrát za život korekci dráhy.

Radek Skramoušský

Než jsem před necelými dvaceti lety nastoupil k mojí Libušce do služby, proběhlo předem několik seznamovacích návštěv. Ani ne tak s ní, jako s její tehdejší hrubosrstou jezevčicí Šíšou. Při první návštěvě jsem já, dosud psí společností téměř nepolíbený, držel po prvním olíznutí ruku od těla až do ukončení audience. Pak následovala léta společného soužití a Šíša z toho pořád nevycházela nijak vítězně. Řekl bych, že jsme se vzájemně respektovali a akceptovali. Ona pochopila, že holt asi neodejdu a já, že jezevčíci jsou dlouhověcí, takže spolu nějakou chvíli vydržíme. A tak uběhlo ještě dlouhých jedenáct let, než se posléze odebrala ke svým čistokrevným předkům.

Možná týden nebo dva se nic nedělo... Drželi jsme s Líbou pietu za zemřelou a já začal, řeknu to upřímně, tiše doufat, že její, v pořadí již pátá čubka, bude tou poslední... Ó..., jak jsem se spletl! Po krátkém čase se u manželky začaly projevovat abstinenční příznaky. Vlhký pohled, přerušovaný spánek doplněný psími sny, nechutenství a úbytek na váze. Moje argumenty, jako že jsme již staří a brzy budeme navštěvovat léčebná zařízení a pes by nám byl jen překážkou, byla rázně smetena se stolu a tak, vzhledem k blížícímu se narozeninovému výročí, jsem byl nucen přinést jako dar, nebo spíš obětinu na oltář našeho vztahu, souhlas s pořízením dalšího psíka stejné rasy a kvality. Sotva dozněla věta “tak já ti ho tedy, miláčku, k těm narozeninám koupím...”, okamžitě následoval skok po telefonu a domluva s chovatelkou. Žena věděla, už dlouho dopředu, bez ohledu na mojí osobu, kde mají založeno. A myslím, že byly už i dopředu domluvené. A tak jsme si to malé černé klubíčko přinesli slavnostně koncem května 2014 domů...

Psí holčička se od začátku chovala nestandardně. K tomu všemu, podobnost s Tasmánským čertem byla u ní natolik výrazná, že jsme se rozhodli zapomenout na její skutečné jméno Carolina Cedrus a přejmenovali si jí k dennímu pořádku na Tassie, inspirovaní filmovou psí hrdinkou Lassie. Přibývaly dny a měsíce a já k tomu malému zvířátku získal vztah, jaký jsem neměl ani v pěti letech ke křečkovi Čillíkovi, jediném živočichovi, ke kterému jsem kdy získal vlastnické právo. Ten ovšem skončil potupnou smrtí přivřením do okna, což bych si v případě Tasiny neuměl představit ani v nejčernějším snu.

Ubíhaly dny, týdny, měsíce a léta, až na podzim roku 2016 nadešla ta chvíle, kdy jsem se po souhře několika zdravotních okolností odhodlal k závažnému životnímu kroku a to k ukončení mojí skoro šedesátileté kariéry podvodního fotografa. Nebylo to vůbec jednoduché, v podstatě ze dne na den se mi změnil svět. A moje pozornost se o to víc upřela k Tassie, která se od toho okamžiku stala středobodem mého života.

Předkládám k vašemu pohledu fotografický průběh životem opečovávaného jezevčíka, jehož životní náplní je pobyt na gauči, spojený s konzumací vybraných lahůdek a lov divoké zvěře, pokud možno ve stále nových a nových terénech, kam se dopravuje svým milovaným autíčkem. Takový psí Jekyll a Hyde...