Slunce zapadá nad Lembeh Strait

Ano, je to tak, indonéská perla podmořského světa, průliv mezi ostrovem Lembeh a severním výběžkem Sulawesi, má na kahánku. Aspoň tak se mně to jeví po další návštěvě tohoto do nedávna téměř mýtického území, vyhledávaného fotografy snad ze všech koutů zeměkoule. Když jsem se tu potápěl v létě 2009, byl to měsíc plný neuvěřitelných, a vesměs pozitivních setkání nejen pod hladinou, ale i na souši. Letos to však bylo trochu jinak. Po pravdě, měli jsme smůlu a začátek naší cesty nebyl nejšťastnější, dorazili jsme na konci extrémně deštivého období, které sužovalo celou severovýchodní oblast Indonésie. Už cestou z letiště jsme projížděli krajinou rozervanou přívalovými dešti a podobně vypadala situace i na břehu samotného průlivu. Všude podemleté silnice, vyplavená rýžová pole a rozmáčené cesty, pobřeží lijáky dokonale vypláchnuté, veškeré odpadky skončily v moři. Lembeh Strait, ta ještě nedávno krásná, široká řeka s idylickými vesničkami a malým přístavem Bitung s několika kotvícími loděmi, ta vypadala při našem příjezdu nejen jako stoka, ale také za těch pár let doslova nabobtnala, všude se tyčily mohutné jeřáby a na břehu vzniko obří kontejnerové překladiště. Samozřejmě, lijáky jsou v této oblasti častým jevem a příroda si s nimi až do nedávna uměla poradit, situace se však rok od roku zhoršuje. A na vině je jednoznačně člověk. Množství souvislých vybetonovaných ploch, špatné, nebo vůbec žádné regulování odpadních vod, úbytek přirozených přírodních rezervoárů, spousta stejných problémů jaké známe i uprostřed Evropy. Tady mají však jiný dopad. Tam, kde dřív plavaly na mořské hladině jen banánové slupky, skořápky kokosových ořechů a možná nějaký kozí chlívek, tam se dnes pohupuje záplava plastových lahví, igelitových pytlíků, vietnamek a všemožného civilizačního odpadu. To všechno bylo k vidění kolem našeho člunu, když jsme se tím vším prodírali z přístavu napříč průlivem směrem na základnu Divers Lodge. Co však bylo snad ještě horší, to byly obrovské olejové skvrny na hladině . Ještě před čtyřmi lety byl Bitung provinčním městečkem se známým pivovarem a malým přístavem. Dnes jen projet městem zabralo dobrou hodinu. To co jsme míjeli na břehu, to už byl „plnohodnotný“ obchodní uzel se všemi negativními aspekty, prostě zlý sen ekologa. A to všechno za pár posledních let. Po příjezdu na lodge jsme se museli přebrodit souvislou vrstvou odpadu, se kterou se už několik dnů statečně potýkalo kompletní osazenstvo základny. Pytlovali odpadky, zakopávali uhynulé ryby a uklízeli pláž do alespoň trochu přijatelné podoby. Byl to šok a byli jsme přesvědčení, že takovou ránu nemůže podmořský život na Lembehu bez následků přežít. A že tato do nedávna exkluzivní romantická oáza tu už dostává nevratný úder.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme druhý den pluli po hladině prosté igelitů a viditelnost pod vodou byla na svých obvyklých patnácti metrech. Průliv prostě funguje jako klasický kanál. Ale s jakými následky? V přístavu vykládá své zboží stále více lodí, čím dál větších a s větším objemem nákladu, místní domorodci, o turistech ani nemluvě, už taky nebalí své jídlo do banánových listů, ale do mikrotenových pytlíků a jedí z plastových talířků umělohmotnými příbory. A to všechno pak čas od času spláchne liják do průlivu a voda odnese na volné moře. Spolu s vytékajícím olejem a dalšími odpadky z kotvících lodí pak tam, kdesi uprostřed oceánu, vznikne z onoho obrovského množství odpadu celý umělohmotný ostrov o rozloze několika čtverečních mil, jak jsme to právě nedávno mohli vidět na televizních obrazovkách.

V úžině Lembeh Strait zatím žijí, navzdory trvalému přísunu civilizačních odpadků, neobyčejní živočichové svůj obyčejný život dál. Fotografové a nadšení pozorovatelé přírody pořád váží cestu přes půl světa, aby tu mohli spatřit něco, co se v jiných částech světa nenajde. Kolik času ale jim i samotnému průlivu v jeho současné podobě ještě zbývá?