Výstava na břehu Berounky

Výstava na břehu Berounky

Na začátku letošních Velikonoc, 4.4.2015, jsme si v Galerii Zbečno, v prostorách služebny CHKO Křivoklátsko, udělali s Petrem Hůlou tak trochu radost, pozvali pár kamarádů a předvedli malou výstavu našich fotek. Pod názvem Život moří a Oceánů. Úvodní řeč pronesl fotograficko-podvodní kamarád Jirka Koliš. Jeho slova tesat do kamene. Výstava bude přístupná veřejnosti ve všední dny až do konce června. Kdo budete projíždět malebným údolím Berounky, zastavte se, jste srdečně zváni.

"Zahájit výstavu fotografií lze různě. Nejčastěji je úvodní slovo tzv. odborné. To znamená, že slovům odborníka nikdo nerozumí, neboť je to v podstatě jakýsi výpis ze slovníku cizích slov, který je okořeněný jmény světově proslulých umělců, na něž vystavující navazuje, o kterých však návštěvníci vernisáže nikdy neslyšeli. Je-li zahajovatel výstavy méně ambiciózní, dá hlas i vystavujícímu. Ten má tak možnost odpovědět na všetečné dotazy typu: „A na čem, mistře, pracujete teď?“ Případně: „Jaké je vaše oblíbené jídlo?“ Častá je též otázka záludnější – „Co jste chtěl vystavenými fotografiemi říci?“ Zajímavá bývají také zahájení s bulvárním podtextem. Při nich se dozvíte, kolik má vystavující dětí, případně i s kým a jaký je jeho oblíbený vizážista.

Většina vernisáží se odehrává v pozdním odpoledni. Podstatně rozumnější je ale zahajovat výstavu fotografií již dopoledne, neboť návštěvníci podvečerních vernisáží bývají často přejedení občerstveními ze všech možných tiskových konferencí a pracovních obědů. Co je však podstatnější – ti, kteří přicházejí do výstavního prostoru v podvečer nejen na chlebíčky, ale chtějí se pokochat krásnými fotografiemi, jsou za celý den již přecpáni desítkami nechutných billboardů se stejně nejedlými portréty odduševnělých tváří našich politiků či naopak se stejně prázdnými tvářemi krásných plavovlásek a potetovaných playboyů. Nemohli se ubránit ani pohledům na titulní strany všech deníků, týdeníků a podobných reklamních tisků se stejně nejapnými obrázky. A zcela jistě shlédli velké množství podobných fotografií na nějakém monitoru počítače, tabletu či mobilním telefonu. Zatímco pokažený žaludek umíme léčit silnými projímadly, pro mozek k prasknutí plný obrázků pochybné úrovně dosud lékařská věda žádný klystýr nevyvinula. Zbývá tedy pokus o jakési léčitelství šamany, kteří nám chtějí pročistit rozbolavělé oči i duši. Věřte, že to není lehká práce, dokonce ani žádný titul z nějaké plzeňské univerzity vás do tohoto oboru nedokáže zařadit. Navíc to není činnost nějak královsky honorovaná. Často není honorována vůbec. I když – kdo dokáže vyčíslit spokojené tváře návštěvníků zdařilé výstavy?

Je třeba si uvědomit, že dnes fotografuje prakticky každý. A každý přece fotografii tedy rozumí! V rámci rovnoprávných příležitostí tak vystavují svá díla již i nevidomí! Ti ale své fotografie koncipují alespoň mnohem uvážlivěji než značná většina bezhlavých fotografů. Ještě donedávna utíkali fotografové, kteří pamatovali doby, kdy se autoportrét nazýval autoportrétem a nikoliv novým českým slovem „selfie“, do klidu velehor a ticha vodních hlubin. Nevím, jak moc jsou třeba Himaláje postižené přemnožením onoho druhu homo photographicus, ale nemyslím, že to může být horší než kdekoliv pod vodou v současnosti. K základní výbavě potápěče patřívala tzv. ABC výbava – maska, ploutve a šnorchl. Dnes je toto vybavení rozšířené i o D – tedy o vodotěsný digitální fotoaparát. Vznikají tak tisíce záběrů z donedávna těžko dostupných míst. Ovšem převážně typu – Tady jsme spolu s Máňou a naším dajvmástrem Bobem hodně hluboko. Zdá se být k nevíře, že první podvodní fotografie vznikly v roce 1893 a barevné fotografie z tohoto prostředí ani ne před sto lety - v roce 1926. V té době ještě nebylo vůbec tak samozřejmé se pod hladinu na delší čas vůbec potopit, natož tam fotografovat. Bylo třeba se na takový úkol pečlivě připravit a vše dobře promyslet. Snad i proto se na ty první fotografie dá dodnes koukat. Vývoj veškeré techniky je ale opravdu neuvěřitelně překotný. K záplavě suchozemských fotografií se tak dnes přiřazují i tuny stejně bezobsažných fotografií z pod vody. Odlišit se od tohoto davu je den ze dne těžší. O to víc je třeba si pak vážit takových fotografů, kteří nefotografují jak na suchu tak pod vodou bez uvažování. A ctí řemeslo! Jednu dobrou fotografii dokáže udělat dnes už skoro každý. Zopakovat ji je však skoro tak těžké, jako pochopit výstavbu tunelu Blanka. A vytvořit ucelený výstavní soubor, který stojí za shlédnutí – k tomu nestačí jen mít nějaký fotoaparát a mačkat spoušť. Snad z dnes vystavených fotografií Petra Hůly a Václava Kříže poznáte, že oba nefotografují proto, že se to jaksi nosí. Že dokázali skloubit techniku potápění s fotografickou technikou a tyto dvě nezbytnosti podvodní fotografie doplňují i citem pro výsledný obraz. Až se zítra probudíte a dokážete si vybavit jednu či dvě fotografie z tohoto vystaveného souboru – bude účel výstavy splněn. A vybavíte-li si jich více – dejte to autorům vědět. Bude to jejich sice jediná odměna za tuto výstavu, ale zcela jistě k nezaplacení."

Jiří Koliš