Člověk se párkrát vyspí - a je čas na rekapitulaci a vzpomínání. Kdysi, v roce 1987, jsem četl knihu jednoho nejmenovaného "renomovaného" německého vědce. Je to hajzl, jeho a ani jeho dílo nebudu propagovat, jen se musím zmínit o větě na začátku jeho knihy, která zněla: "nejkrásnější výpravou k Rudému moři byla moje sedmnáctá…“. Ta věta mě tehdy dostala, s jakou samozřejmostí to ten člověk napsal! Ani ve snu mě nemohlo napadnout, že oné sedmnácté mety po čtvrt století dosáhnu také. A ještě jeden důvod má moje vzpomínání. Bezpečnostní situace na Sinaji je dnes natolik vymknuta z kloubů, že bude trvat hodně dlouho, jestli vůbec, než nastane zase doba příznivá pro cestování na tomto překrásném pouštním poloostrově. Díky tak za každé ráno, kdy mně bylo dopřáno se tam, mezi úžasným mořem a kouzelnými horami, probudit.

Prvním impulsem pro můj zájem o Rudé moře bylo v době hlubokého socialismu dopisování si s mojí tehdejší „penfriend“ Suzanne, americkou potápěčkou z Floridy. Ta mě každou chvíli bombardovala větou, jaká že to je výhra, mít Rudé moře za rohem, že se teda fakt máme, kdežto ona, chudák, musí pořád jezdit na Bahamy. A vůbec nic nebylo platné moje stále dokola stejné vyvětlování, že Rudé moře je pro nás asi tak stejně daleko, jako pro ní Mars. Dalším, tentokrát už ale mnohem významnějším kontaktem s touto oblastí, byla v roce 1985 výprava kamarádů, známá jak Expedice Korál. Na tehdejší dobu docela monstrózní akce ve stylu předchozích slavných výprav typu expedice Lambarene, apod. Byl jsem v ní v pozici jakéhosi náhradníka a tak jsem společně s nimi prožíval nejen přípravu, ale i její pozdější půlroční realizací měrou více než významnou. Po jejich návratu jsem se tak dověděl, že skutečně existují ta kouzelná místa s exotickými názvy, jako je Dahab, Ras Muhammad a nebo Hurghada, které jsme dosud znali jen ze stránek západních potápěčských časopisů. Myšlenka, že je za několik málo let spatřím na vlastní oči, to už byla jen čirá sci-fi nejvyšší kategorie.

Na začátku devadesátých let se ale otevřely dveře do světa a tak jedna z mých prvních cest nemohla vést nikam jinam, než právě k Rudému moři. A podle informací právě Sinaj byla zemí pro potápění zaslíbenou, takže tam. Byl to v roce 1991 opravdu nezapomenutelný výlet. S partou kamarádů jsme vyrazili na křídlech ČSA přes frontovou linii tehdy válčícího Srbska s Chorvatskem ( piloti nás vzali při nočním přeletu bojiště do kabiny, abychom lépe viděli, jak si to znepřátelené strany posílají na obě strany. Věc z dnešního pohledu nemyslitelná - pozorování z pilotní kabiny dopravního letadla. To byl ještě jiný svět. ), abychom přistáli v Káhiře. Jiné spojení s Egyptem v té době neexistovalo. Dnes každému známý Sharm el Sheikh, sinajská téměř metropole, byla tehdy jen malá rybářská vesnička a nedaleké vojenské letiště, postavené Izraelci v době šestidenní války, nebylo vůbec přizpůsobené civilnímu provozu. Hurghada byla také jen hnízdem pobřežních nomádů a Marsa Alam, to bylo bílé místo na mapě, jakési „hic sunt leones“, oblast hluboko v nedotknutelném vojenském prostoru jižního Egypta.

Po přistání v Káhiře nás čekalo nejen první setkání s opravdovým vedrem, ale také s Orientem jako takovým. S neodbytnými arabskými nabízeči všeho možného, voláním muezzinů, vůní koření, prostě šok ze setkání s jinou civilizcí. Na něco takového jsme my, kluci a holky vypuštění z brány socializmu, vůbec nebyli připravení. A k tomu hned vzápětí ta dlouhá cesta pouští, kterou většina z nás viděla poprvé v životě, do Sharm el Sheikhu. Tam jsme měli zajištěné ubytování v resortu Safety Land s dnes již neexistující potápěčskou bází Tentoria. Už jen samotný vstup na Sinajský poloostrov byla jedna velká komplikace. Trochu se tomu podobají dnešní prohlídky na letištích. Ovšem my na to civěli s očima vykulenýma. Celá oblast byla v té době pod kontrolou mezinárodních jednotek MFO ( Multinational Force and Observers ). Jedinou silnicí podél moře, plnou písečných jazyků, jsme se pak po dlouhých hodinách konečně dopracovali příjezdu do Sharmu. Pořád to ještě byla napůl beduinská vesnice, ale už se znaky nastupujícího otevírání se světu. Dokladem toho byl třeba první hotel Hilton, fungující banka a několik taxíků Peugeot, které ale měly svá nejlepší léta dávno za sebou. My jsme si však hned po příjezdu ulovili svého Mohameda, arabského pobudu, majitele Pick Upu Mazda, vozidla, které by už jen při zběžném pohledu bylo zlým snem každého pracovníka dopravního inspektorátu. Ale Mohamed byl fajn, moc toho za své služby nechtěl, nafta byla levnější než voda, a dovezl nás, kam jsme si řekli. A my si hned řekli o první zátoku severně od útesu Ras um Sid, jen pár stovek metrů nad Sharmem. Tomu místu jsme pak říkali Asfalťák, na břehu zůstala na kamenech černá linka, památka po některém z tankerů, mířících do nedalekeho izraelského Eilatu. I samotná cesta mezi Sharmem a v pozdějších letech více než slavnou zátokou Naama, byla tenkrát trochu jiná než dnes. Prašná silnička ( dnes čtyřproudá osvětlená highway ) vedla kus cesty od břehu, a tak jsme veškerou naší výstroj a láhve, vyfasované na bázi na celý den, museli odtahat ke břehu pěkně „v teplých“. Po úzké pěšince podél zákopů a zapomenutých cedulí, upozorňujících na minová pole. O rok později tam už vedla jakási pískem protažená vozová cesta. Nebyli jsme zdaleka jediní, komu se to kouzelné místo zalíbilo. Asfalťák, navzdory svému jménu, je pro mě dodnes symbolem skutečnosti, že podmořský ráj na Sinaji opravdu existoval. Tady jsem poprvé na vlastní oči uviděl tu skutečnou nádheru tropického moře.

První ponor v Rudém moři, to byl jakýsi křest, možná srovnatelný s prvním políbením.. Úžasný ponor. Všechno, co jsem měl tisíckrát okoukané z fotek šťastnějších kamarádů a z filmů na tachovském PAFu, defilovalo přede mnou v téměř neposkvrněné nádheře. Modrá, průzračná hlubina byla plná velkých ryb, krotkými Napoleony a ploskozubci počínaje, přes hejna makrel a tuňáků, až ke žralokům zebrovitým, kteří se povalovali na podmořských písečných plážích. Obrovské vějíře gorgonií vlály v proudu pod majákem na Ras um Sid, barevné zahrady měkých korálů dekorovaly v zátokách opodál, prostě idyla. Nikde nikdo, žádné procesí potápěčů nad vodou, natož pod vodou, jen opodál tu a tam projela menší dřevěná loď některé z toho mála společností, zabývajících se tehdy na Sinaji dopravou potápěčů. Takových, kterým už nestačilo spustit se do vody rovnou ze břehu. Magické názvy na bocích lodí, které jsme znali jen z pašovaných potápěčských časopisů – Aquanaut Reisen, Sinai Divers a nebo Camel Dive Club, ty vidět na vlastní oči, už to se zdálo být splněným snem. Byly namalované i na štítech všelijakých útulků pro potápěče, připomínajících tehdy spíš doupata námořních volnomyšlenkářů, než recepce a hotely, tak jak vypadají dnes, kdy slouží rozmazleným rekreantům. Celé to ještě umocňovaly rozeklané skalní masivy téměř na dosah, s dominující Mojžíšovou horou v pozadí, nabízející úžasné výlety nejen do slavného kláštera sv. Kateřiny, ale také třeba do Barevného kaňonu a nebo dobrodružné projížďky sinajskou pouští. Jediné, co trochu kazilo dojem, byly právě ty zbytky nedávného válečného konfliktu, rozeseté kolem dokola. Vypálená vozidla, vojenská technika, všude v písku plno střeliva, kilometry polozasypaných zákopů a hlavně, minová pole. Ta byla vyznačena s pečlivostí egypťanům vlastní, takže jsme měli i mimo potápění o vzrušení postaráno. Ještě pár slov ke zmíněné zátoce Naama Bay, do nedávna centra potápěčského luxusu. V těch pionýrských dobách to byla poměrně opuštěná písečná pláž s jediným dřevěným molem, u kterého ale tu a tam kotvily lodi s více než slavnými jmény, doslova kultovními pro naší potápčskou generaci, jako třeba Colona 2, Ghazala, Lady Jenny a nebo Sir Baden Powell. Ty nabíraly západním oběživem vybavené potápěčské společnosti a s nimi pak odjížděly na dlouhé plavby křížem krážem Rudým mořem. To se nás až tak úplně netýkalo. My jsme to měli trochu jinak.

Vzpomínám na první návštěvu Ras Muhammadu. Cesta z Tentorie na nejjižnější výběžek Sinaje byla docela dobrodružná. Pasy v ruce, permit pro řidiče a jeden check point za druhým. Většinou obsazený vojáky z jednotek MFO, kteří zajišťovali klid a pohodu na území, do nedávna zmítaném válkou. Seděli jsme na korbě Mohamedovy letité Mazdy, hlavu ovázanou „Arafatem“ proti písku a všudepřítomnému pouštnímu prachu. Tak se tehdy jezdilo po Sinají. I místní policisté měli jiné starosti, než buzerovat a bdít nad "bezpečnou" přepravou turistů. Jediné, co nás nepotěšilo, byla už tenkrát absence žraloků proklamovaných na Ras Muhammadu, proslulou kamennou rozhlednou, zvanou snad odjakživa, Shark observatory. Z ní se nedal pozorovat ani turistický ruch na malé pláži, žádný tam prostě nebyl. Kamenné přístřešky se střechou z palmových listů, památka na doby izraelské přítomnosti, tak poskytovaly stín jenom nám. Potápění, to byla ovšem paráda. Kolem malého ostrůvku poblíž pláže jsme se protáhli korálovým úvozem do volné vody před útesy, nazývanými dnes Shark a Yolanda Reef. Nádhera! Jen vrak obchodní lodi Yolanda, po které byl druhý z útesů pojmenovan, už tady tenkrát čtyři roky chyběl, zrovna tak jako žraloci, zůstaly po něm dodnes jen zbytky nákladu, rozsypané toaletní mísy. Vrak sklouznul v roce 1987 při velké bouři do dvěstěmetrové hlubiny.

Krátce bych se také ještě zmínil o našich návratech ze Sinaje. Přes Káhiru, jak jinak. Cítili jsme se být od začátku za těch několik týdnů pobytu v poušti dostatečně orientálně saturovaní a tak jsme se bez obav vrhali vstříc dalším dobrodružstvím. Už jen samotné ubytování. Hotel Tee, budova ve starém městě, v koloniálním stylu, to byl téměř návrat do časů Lawrence z Arábie. A nebo královny Viktorie. Bože, když vzpomenu na ten výtah v posledním tažení! Kdysi zdobná klec, u které nebylo do poslední chvíle jasné, jestli se zřítí a nebo "jen" nedojede. A pak "recepce", ta nás pokaždé vyplivla rovnou na špinavý chodník mezi žebráky, do hektického víru jiného světa. Bazar, slavné muzeum s Tutanchamonovou zlatou maskou, sfinga s pyramidami... Nikdy nezapomenu, jak nám při prohlídce Cheopsovy pyramidy, v pohřební hrobce, vypadl proud a my, bez průvodce, jsme celou zpáteční cestu protápali. Při tom člověka napadaly myšlenky! Dneska už je to tam, hlavně u pyramid, prý všechno jinak, ale před čtvrt stoletím byla Káhira jedním velkým dobrodružstvím.

Tak v takovém duchu se odehrávaly naše první výpravy za potápěním na pobřeží Rudého moře. Existovala ještě ale třešnička na sinajském dortu, kterou nesmím opomenout. Shodou okolností jsem se seznámil s Herbertem, německým instruktorem a majitelem dvacetimetrové jachty Constellation, u kterého jsme hned následující rok na jaře strávili se dvěma kamarády pár dní. To byl už absolutně splněný sen! Courat se s lodí mezi korálovými útesy sem a tam, nemyslet na nic jiného než na potápění, večery trávit vyprávěním, nebo spíš nasloucháním Herbertových příběhů z celého světa, to bylo kouzlo dosud nepoznaného. Ten sen se mně pak splnil ještě mnohokrát, na palubě Constellation jsem v následujících deseti letech strávil hodně času.

V Sharmu se však život nezastavil. Začalo fungovat letiště, turistů, hotelů, lodí i potápěčských bází valem přibývalo a tak jsem se na podzim roku 93 rozhodl s potápěním na Sinaji definitivně skončit. Abych si uchoval hezké, ničím nezkažené vzpomínku na časy, které se zdály mizet v nenávratnu. Řízením osudu jsem se však na Sinaj vrátil ještě několikrát o desetiletí později, ale jen do Dahabu, nikdy už do Sharmu. Dahab sice již na začátku nového tisíciletí nebyl žádným polozapomenutým doupětem plným dětí květin jako za starých časů, ale zato tam provozoval svůj potápěčský byznys Seaway Diving kamarád Kamil. A k tomu jsme jezdili moc rádi. Nakonec se však i v Dahabu staly poměry neúnosnými a my všichni zamířili ze Sinaje definitivně pryč, na jih, do nově přístupných oblastí kolem Marsa Alam. Napřed na opatrný průzkum při mořského safari, po otevření letiště v Marsa Alam pak už suchou nohou rovnou do potápěčských lázní Marsa Shagra Willage. Ale to už není hluboká minulost, to je současnost, o které si můžete přečíst na předešlých stránkách tohoto webu.