Kotvica gigantyczna !

Je bouřlivý zimní den v Rudém moři. Mohutná plachetnice bojuje s poryvy jižního větru a třímetrovými vlnami na své cestě na sever z přístavu Ras Banás. Jen malý kousek od levoboku lodi se ve vlnobití co chvíli obnažují jako zuby ostré korálové útesy egyptského pobřeží severně od osady Marsa Alam. Náhlá změna větru zatlačí trup lodi až téměř na dosah korálové pasti. Kapitán, v zoufalé snaze vyhnout se ztroskotání, dává povel ke spuštění obří čtyřramenné kotvy. Poslední pokus o záchranu. Kotva však nedrží na písečném dně, klouže vlečená mohutnou lodí vydané napospas mohutné vichřici a zasekává se až o patu útesu. To už je ale pozdě. Plavidlo i s posádkou míří do jisté záhuby…

Takový obrázek se mi každou chvíli honil hlavou při pohledu na obrysy obrovské, třímetrové kotvy, víc tušené než skutečně viděné na členitém dně korálového rifu. Potápěli jsme se k ní od chvíle, kdy jsme jí očima doslova vyšťourali v hustém korálovém porostu. Nebylo to ale jen naším přičiněním, měli jsme věrohodnou informaci od jednoho z našich kamarádů, který jí před časem zcela náhodně objevil v třicetimetrové hloubce nedaleko potápěčské základny Marsa Shagra. Místní potápěči o její existenci vědí, mají ji dokonce i ledabyle zakreslenou na mapě, jako cíl potápěčských výprav však rozhodně neslouží. Není se ostatně čemu divit. Ocelový monument, pamatující doby dávno minulé, je pečlivě zamaskovaný ve velmi členitém terénu. Nezbývá, než se dohadovat, jak tomu může být dávno, co nešťastná posádka vrhla kotvu přes palubu, marně doufajíc v  záchranu na poslední chvíli. Dvě stě, tři sta let?

Tak jsme se dali na amatérskou archeologickou dráhu. A protože, když se daří, tak se daří, na pomoc nám doslova spadla do náruče Goša, naše polská potápěčská kamarádka, profesí podmořská archeoložka. Ta se shodou okolností zastavila na nějaký čas na základně Red Sea Diving Safari při svém návratu z vykopávek v severním Sudánu. Goša je skvělá holka, nejen že je s ní velká legrace, ale také toho hodně zná z hlediska své profese. Proto jsme jí hrubým násilím a pod pohrůžkou mnohého příkoří přinutili potopit se s námi na místo věčného spočinutí onoho námořního artefaktu a vydat pak i jakési dobrozdání o nálezu.

Jako bych ten výkřik slyšel včera: „Kotvica gigantyczna“! To byla první věta, kterou po vynoření zcela spontánně a naprosto žensky, profese neprofese, okomentovala existenci letitého mořeplaveckého zařízení, když ho konečně uviděla na vlastní oči. Všichni jsme vyprskli smíchy. Vzápětí se Gošin legrační výkřik stal oficiálním heslem a jakýmsi zaklínadlem pro další dny a ponory spojené s objektem našeho zkoumání. Ovšem, to zdaleka nebylo všechno. Při následné dlouhotrvající večerní diskusi na dané téma přišla Goša se zcela vážnou teorií, jestli není všechno trochu jinak a co když se třeba opodál kotvy nachazejí i zbytky samotného vraku. Zdůvodnila to naprosto logicky tím, že na takovém místě by kotvil leda blbec. Spíš přichází do úvahy výše zmíněná zoufalá snaha o záchranu plavidla. A ta se mohla povést a také nemusela. Kotevní lano, pokud byla kotva s lodí spojená lanem, mohlo být odříznuto a nebo přetrženo. Po řetězu nikde ani památka. Jakoby nám tím Goša nalila objevitelskou mízu do žil. Máme tak nejen nad čím přemýšlet, ale v rámci technických možností se i v příštích letech pokusit poodhalit dávné tajemství Kotvice gigantyczne .