To se to tak někdy sejde. Napřed mi napsal kamarád, že odešela na věčnost jedna z ušlechtilých postav českého potápění, Vláďa Král z Karlových Varů. Bylo mu nedožitých 85, tak to už člověk, byť nerad, spolkne. Nikdo tady nebudeme věčně. Ale bylo mně z toho moc smutno. S Vláďou jsme se potkali naposledy loni na jaře a mám z toho setkání fotku na památku. Aspoň, že tak. Budu na něj vzpomínat.

O den později přišla další špatná zpráva. Na mém milovaném Lomečku došlo k tragédii. Za zatím nevyjasněných okolností ( psáno 8. února 2017 ) tam skončil život jednoho ze skalních dajvrů. Byl to potápěčský guru určitého okruhu mých dobrých kamarádů a o to to bylo bolestnější. Ačkoliv neznám v tuto chvíli detaily celého průšvihu, říká se, že každá chyba je poučením pro život dalších, okamžitě mi naskočila situace, která se stala mně samotnému na stejném místě před několika lety. Lomeček, díky své téměř umyvadlové velikosti, malé hloubce a téměř neustále čisté až křišťálové vodě, láká k ledabylým ponorům. Kolem dokola je vyvázaný, pamětihodnosti jsou stále na svých místech a kdo se tam nepotápí poprvé, tak má pocit, že je všechno jako na dlani a nemůže dojít k žádné ošemetné situaci. Jenže...

Byl krásný lednový den, takový, jaký láká k ponoru pod zamrzlou hladinu už od počátků této nestandardní kratochvíle. Led jenom zvonil, když se motorová pila zakousla do jeho více než deseticentimetrové desky. Voda průzračná, nazelenalé okno lákalo k ponoru od prvního okamžiku. Skočili jsme s Filipem rovnou pod průhlednou desku a vydali se kolem dokola lomu, který známe jako svoje ploutve. Drželi jsme se vyvázaného polygonu a putovali od jedné atrakce ke druhé. Kabina Atlantis, vrak motorové jachty, výcvikové plato... Tenkrát tam ještě nebyla pozdější dominanta lomu, podvodní suchá pozorovatelna. Čas utíkal, ale vzduchu bylo dost. V tu chvíli mě cosi zaujalo na dně. Oba jsme se společně potopili a zkoumali ono „cosi“. Dnes už ani nevím o co přesně šlo. Co si však dobře pamatuji, že jsme se vynořili zpátky k lanu a já, už s myšlenkou na ukončení ponoru, jsem pokračoval s Filipem po boku směrem k výstupovému žebříku. Aspoň tak jsem si to představoval. Jak jsem zmínil výše, vzduchu jsme měli oba dostatek, Filip měl na zádech dvojče a já solo 12 litrovou láhev a stage po boku. A tak si hezky plaveme s lanem pod rukou, já s představou, že žebřík a spodní plocha dřevěné plošiny musí být už, už na dohled, když v tom – nevěřil jsem svým očím, lano končilo přivázané k pevné skobě zaražené do skály! Prostě jsem se při výstupu, na těch pár metrech ode dna k lanu, otočil o 180°. Fildovi to bylo buřt, ten věděl kam plavat, ale říkal si, tatínek se chce asi ještě trochu porozhlédnout. To ale tatínek neměl v úmyslu, chtěl k žebříku! Jak píšu, o nic nešlo, jen o to uvědomění si, že pod vodou, pod ledem, navíc na lomu důvěrně známém, může dojít při souhře určitých okolností k maléru na to tata! A něco takového zřejmě nastalo i při oné tragédii sobotního podvečera.

Při tom vzpomínání jsem vytáhnul pár fotek, takový pall mall, ze zimního Lomečku...

Do třetice pak přišla zpráva, že..., opět..., v mně tak důvěrně známém zatopeném břidlicovém dole Čermná na severní Moravě ( viz zde na webu jeden z mých předchozích článků „Čermná“ ) došlo k těžké nehodě polského potápěče. V tuto chvíli nevím, 

jestli se jednalo o dekompresní příhodu a nebo záměnu plynů. Nechci předjímat, ale že se tomu chudákovi podařilo si přivodit takovou šlamastyku a snad přežít, chápu mnohem víc, než skutečnost, že tam vůbec lezl. Jestli je u nás v republice něco opravdu nebezpečného, tak je to vstup do podzemních prostor právě tohoto břidlicového labyrintu. Byly časy, kdy jsme tu taky tahali čerta za ocas každou chvíli, ale od doby, kdy se nad svážnou zhroutil obrovský masivní kus nadloží o objemu několika vrchovatě naložených Tater, by mě tam nikdo nedostal. Potápění tam už je pak jenom jakousi nadstavbou rizika pro toho, komu startuje adrenalin na tikajících hodinách břidlicových desek nad hlavou. Přidávám ve složce ještě pár fotek ze starých časů, kdy jsme si ještě mysleli, že důlní dílo vydrží navěky.

A k úžasné fotografii Michala Ševečka ( https://500px.com/michalsevecek )... Když se naskytnou, a podaří skvěle zachytit, právě takové nevšední pohledy pod zamrzlou hladinou, je zimní potápění víc než krása na druhou...