Vzpomínka na víkend

Vzpomínka na jeden víkend v létě roku 1962

Je sobota po poledni, stojím ve frontě u píchaček pod portálovým jeřábem na konci obrovské haly ČKD Sokolovo v pražských Vysočanech a těším se. Hlavně se těším, až vypadnu z olejem a kovovými pilinami nasáklého prostředí a nasednu s kamarády do vlaku na bránickém nádraží. Pojedeme se potápět na jedno úžasné místo, jmenuje se Hříměždice a je to žulový lom nedaleko Dobříše. Tato nedávno objevená přírodní oáza s křišťálově čistou vodou, dosud neposkvrněná rozmáhajícím se chatařstvím, nabízí právě vznikající komunitě nadšených  objevovatelů světa pod hladinou jakousi nahrážku za velká námořní dobrodružství jejich filmových idolů, Hanse Hasse a J.Y. Cousteaua, prezentované na konci padesátých let jejich kultovními filmy Výprava Xarifa, Dobrodružství v Rudém moři a Svět ticha.

Cesta k oné bájné žulové proláklině a za nevšedními prožitky s tím spojenými, je však složitá. Napřed je nutné vykonat několikahodinovou jízdu čoudící lokálkou z Prahy do Dobříše. Drncání po kolejích odměřuje čas ke startu druhé etapy, zrychleného přesunu, kdy se musíme po příjezdu na nádraží, ještě snad za kvílivého zvuku brzd lokálky, s baťohy na  zádech, potápěčskými lahvemi v rukou a taky s několika kostkami olova uvázanými kolem pasu, přemístit o pár set metrů dál na autobusovou zastávku a stihnout linkový autobus Š 706 RTO. Podotýkám, že s vlečňákem! Míříme v něm na Sedlčany, a pokud se podaří stroj po 16 kilometrech zastavit, bude dosaženo cílového místa naší "expedice", bájných Hříměždic. V malebných vesničkách startuje pokaždé při zastavení průvodčí ze svého sedadla, přebíhá z autobusu do vlečňáku a na další štaci míří zase zpátky. Konečně je tu hříměždická náves. Z vesnice to už není daleko, jen se musí šlapat pořád do kopce a náš železo-olověný náklad těžkne, popruhy od přístrojů se zařezávají do zad a tak vítáme zastavení u pumpy, chladivá voda dodá sílu ke konečnému výstupu polní cestou rovnou k okraji žulového lomu. Na místě už slyšíme rozléhající se hlasy, sjíždí se sem od rána vybraná potápěcí společnost. Ti dobrodruzi nejsou jen z Prahy, ale také z Plzně a okolí. Někdo dorazil stopem, někdo jako my, vlakem a autobusem, někteří majetní na motocyklech a ti obzvláště movití pak dobovými vozidly renomovaných značek Tatra, Ford a nebo Praga. Obzvláště tu vyniká bílý Harley se sidecarem z válečných dodávek US Army a sanitka Chevrolet, na jejíchž bocích lze ještě tušit červené kříže a značení americké armády.

Bobby a Jackie, dva nerozluční plzeňáci, se právě soukají do svých úžasných nových amerických obleků značky Parkway, říká se tomu neopren, koukáme na to s obdivem a v duchu si slibujeme, že si jednou taky takový ohoz pořídíme.  A to navzdory nevážným výkřikům  namydleného Jardy Čaje, zkušeného pokořitele hlubin, mizejícího namáhavě pod vrstvou neoprenu se slovy „ já se na to vyseru, všechno to prodám, koupím kostkované šaty a dalekohled a budu chodit na dostihy“. Legendární a často opakovaná věta, k jejíž realizaci samozřejmě nikdy nedošlo. A k tomu si slibujeme téměř zázračné ploutve Jetfin s proudnicovými kanály, kroutíme nad tím nevěřícně hlavou, i tahle světová novinka od  Cousteaua už je vidět na břehu zdejšího lomu! My zatím jen natahujeme plavky, na čele maďarské ( ! ) masky Sellö, na nohy nasazujeme východoněmecké ploutve Hydro Slip ( o kterých jsme, nevím proč tvrdili, že je používá anglické námořnictvo, což samozřejmě nebyla prvada ) a s pusou zakousnutou do náústku Chirana na šnorchlu uříznutém ze cvičební spartakiádní  obruče, třímáme v rukách harpuny, vyrobené podle fotografií podmořských lovců z obrázkových časopisů. S nimi se snažíme mezi kameny ulovit nějakého okouna k chudé večeři. "Velký kluci" se mezitím na břehu chystají uvést do provozu všelijaké převratné vynálezy, které vymysleli a na kolenou vyrobili od posledního setkání. Doba si žádá činy! Pavel s Jardou skládají hladinový tahač – skůtr s motorem Tümmler, Pavel Gross, zvaný Matto, předvádí společnosti poslední model svého kyslíkového přístroje, na vzduch se tady moc nehraje, svářecího kyslíku je všude plno. A navíc Otta hrdě ukazuje nové pouzdro na fotoaparát Flexaret, vyrobené z Papinova hrnce. To nás, tedy Radka Skramoušského a mě,  doslova ohromilo. A tak  jsme si řekli, že tudy vede naše cesta. Všechno to dění nad a pod hladinou budeme od této chvíle dokumentovat! Jen jsme nevěděli, jestli foťákem a nebo kamerou. Ale to hlavní, že budeme zachycovat život v hlubinách na celuloid, o tom už bylo, možná právě toho červencového dne roku 62, trvale rozhodnuto.