Štědrý den v Hří

Nebudete tomu věřit, ale byly doby, kdy se zatopené lomy vyznačovaly i v parném létě lidu prostými břehy, o zimních měsících ani nemluvě. Tradovalo se, že v každém pořádném lomu spočívá na dně vozka s koňmi a zapřaženým žebřiňákem, v lepším případě s povozem paní hraběnky, občas se měl o kousek dál povalovat v hlubinách německý Tygr s celou posádkou. Prostě, v takových vodách bylo nebezpečno, hloubka převeliká a co tam tedy pohledávat, když o kousek pro potěchu místního obyvatelstva otvíral svou náruč panský rybník.

Až vznikl lid potápěčský. Ten hodil všechny zkazky a zaručené informace za hlavu a začal dobývat průzračné hlubiny lomů ke svému potěšení. Tygrů významně ubylo, zato okounů a jiné vodní havěti přibylo mírou nevídanou. Do těchto idylických časů jsme měli to štěstí se narodit a posléze s nimi splynout i my dva kamarádi z pražských Dejvic, Radek Skramoušský a moje maličkost. Osud nás poprvé dovedl na břeh Kujalova lomu v Hříměždicích, malé to ztracené vísce nedaleko Dobříše, pár stovek metrů od nedávno vzniklé nádrže Slapské přehrady na začátku šedesátých let. Na místě jsme v krátkém čase zapadli do party podobných nadšenců z Prahy a Plzně, se kterými jsme se zúčastnili mnoha objevitelských výprav pod hladinu nejen hříměždického lomu, ale i dalších podobných žulových proláklin v okolí. Vznikla z toho přátelství, která trvají dodnes. A nejen přátelství, také zvyky, přímo rituály, které nikdo po dlouhý čas nedokázal zpochybnit. Jako třeba tradiční štědrodenní ponor.

A tak jsme s Radkem po mnoho let každý rok, dopoledne na svátek Adama a Evy, naložili potápěčské náčiní na některé vozidlo, které bylo zrovna schopné pohybu a vyrazili do Hříměždic k tradičnímu ponoření. Proplavali jsme mýtickou Rouru, udělali pod vodou i nad vodou pár památečních fotografií, ulomili několik snítek jmelí, rozdělali v té hluboké samotě a tichu oheň, někdy na sněhu, někdy na blátě, opekli pár kousků uzenin a opět vyrazili do vánoční civilizace, plné shonu na poslední chvíli, tak jak to bývá v našich krajích zvykem.

Radek a většina starých kamarádů už zaklepalo na nebeskou bránu a tak zůstaly jen vzpomínky a obrázky, které se dnešním vyznavačům high jumpingu, freedivingu a technického potápění mohou zdát úsměvné. Pro nás, zbylé pamětníky, jsou však vzpomínkou na časy, kdy svět byl ještě místem pro romantická dobrodružství a život spěl k jeho objevování…