Dlouhá cesta na Daharat Abid

Všechno to začalo někdy ve druhé polovině padesátých let. Jako desetiletý kluk jsem s úžasem zíral na plátno pražského kina Oko, kde se právě odehrával neuvěřitelný příběh rakouského badatele Hanse Hasse ve film u s názvem Dobrodružství v Rudém moři. Nejen, že mě už tehdy velmi zaujala jeho sličná asistentka Lotta, ale v první řadě to byly podmořské, byť černobílé, záběry korálového světa o kterém jsem do té doby neměl ani tušení. A když hrdina každým coulem nastoupil se svojí kamerou na obrovskou mantu, to už jsem měl úplně jasno, místa, kde se tohle všechno odehrávalo, ta musím jednou vidět na vlastní oči.

Byla to dlouhá cesta, trvala 57 let, ale na konci svého potápěčského života si můžu s klidným svědomím tenhle mladický slib odfajfkovat...

První skutečný krok ke splnění letitého klukovského snu přišel ale až loni v červnu, při návratu naší Seaway party z týdenního potápění na egyptském riffu Elphinstone. Kamil, náš vrchní realizátor námořních výletů, se potkal na základně Marsa Shagra s jejím majitelem Hossamem Helmym, který mu nadšeně vyprávěl o své právě zakončené dvoutýdenní plavbě na lodi Royal Evolution do panenských vod jižního Sudánu. Slovo dalo slovo a my, pod vlivem zážitků z naší právě ukončené a velmi vyvedené výpravy, jsme se spontánně přihlásili na další akci, tentokrát do Sudánu. Jestli si někdo hodně zamnul ruce, tak jsem to byl právě já, můj sen se začal naplňovat. A aby toho nebylo málo, tak právě zemřel ve věku 94 let Hans Hass, můj dlouholetý vzor a inspirátor, který ještě v roce 2007 podniknul svůj poslední výlet právě na místa, kde svojí potápěčskou slávu rozjel naplno, do sudánských vod poblíž Port Sudánu a Suakinu. Pro mě to byl už opravdu jakýsi pokyn „z hůry“, teď nebo nikdy.

A tak jsme téměř přesně za rok vyrazili na lodi Royal Evolution z egyptského přístavu Port Ghalib, směrem na nejjižnější dosažitelně možný sudánský riff s názvem Daharat Abid. Vypluli jsme až po půlnoci, protože jsme ještě předtím museli absolvovat, slušně řečeno, manažersky ne úplně dobře zvládnuté celní odbavení, kdy jsme od šesté večer čekali na palubě na kufrech, a to až do jedenácté, kdy se uvolilo několik místních celníků prohnat naše zavazadla rentgenem. Pak už jsme sebou konečně hodili do kabin a upadli do mdlobného spánku. Moře bylo jako olej a tak jsme ani nepoznali, jestli ještě kotvíme a nebo už míříme směrem na jih. Byli jsme tak unavení po celodenním martýriu, že tohle sledovat bylo opravdu nad naše síly. Ráno jsme se ale vzbudili už poblíž Hamaty, kde jsme absolvovali nutný check dive. Předtím, a na to bych málem zapomněl, ještě za dlouhého večera v přístavu, každý z nás absolvoval potápěčský pohovor s Mussou, hlavním potápěčem Evolutionu. Museli jsme ukázat deníčky, kvalifikace, ptal se nás na spoustu věcí, včetně maximální dosažené hloubky, používání Nitroxu, lékařských prohlídek a tak podobně. Na místě zvaném Gotta Abu Bohar pak došlo k našemu prvnímu ponoření pod bdělým dohledem Mussy. No, bdělým..., plaval před námi a občas se ohlédnul, jen na konci jsme každý museli nezávadně vypustit dekompresní bóji. A byli jsme tak uvolnění pro potápění v sudánských vodách. Na rozloučenou jsme pak, kousek před hranicí, udělali ještě jedno ponoření v egyptských vodách, na riffu Shallalat, kdo to tam znáte, není to vůbec špatná lokalita. A pak už následovala dlouhá přeplavba s konečnou stanicí Port Sudán. Tam, v přístavu, kousek od místního mola, se ale neozvalo známé „vystupovat“, naopak na palubu vstoupila sudánská celní delegace a během asi tří hodin (!) promptně vyřídila všechny naše vstupní záležitosti. Mezitím jsem se mohli jen z povzdálí dívat na místní nábřeží, po kterém ještě před pár lety špacíroval Hans Hass se svojí milovanou Lottou. Pak už byl sudánský revír náš. První na forhontě byla, jak jinak, legendární Umbria, vrak z druhé světové války. Jedná se o italskou nákladní loď, kterou kapitán úmyslně potopil po vyhlášení války při kotvení ve zdejším přístavu těsně před příchodem Britů. Je to jakési kultovní místo vrakových potápěčů, snímky z nitra lodi plné uskladněných bomb a dalšího válečného materiálu jsou známé už z konce čtyřicátých let, kdy se do jejích útrob jako jeden z prvních potopil právě legendární Hans Hass. Ten si tu svoje objevy zopakoval ještě v roce 1979, kdy tu točil jeden z dílů svého podmořského seriálu pro německou TV.

Trochu nás v místním vedru zchladila nevalná průhlednost zdejší kapaliny, byli jsme namlsaní obrázky z publikací, kde se vrak tyčil v křišťálově čisté vodě, tak to se tentokrát nekonalo. Viditelnost slabých 15 metrů nám musela stačit. Uvnitř vraku to až tak nevadilo a celkové panorama, tak to jsme si holt museli odříci.

Průvodce Ahmed nás protáhnul vrakem dokonale, naštěstí tu není hluboko, lodní šrouby, zvláště tedy pravý, tu trčí do prostoru někde kolem 25ti metrů, loď je na boku, kormidlo tak vypadá jako ocelová plošina. A uvnitř už zmíněné hromady bomb, teď už prázdných lahví od vína, pytlů s cementem a hlavně různého střeliva do pěchotních zbraní. Ahmed to tu zná dokonale, byl jsem mu vděčný, že nám ukázal některá místa, kam bych třeba ani netrefil. Taky před námi otevřel jednu ještě pořád pohromadě držící krabičku z voskového papíru a doplnil patrony rozsypané na polici. Asi to tak dělá při každé návštěvě, potápěči tu, podobně jako na Thistlegormu, kradou jako straky. My jsme si netroufli vzít ani jednu jako suvenýr, byli jsme varováni, že z předchozí výpravy se pár jejích účastníků vrátilo domů se značným zpožděním, zadrželi je celníci v Hurghadě právě s těmito svádivými drobnostmi.

A pak jsme vyrazili na legendární Sanganeb. To je maják, stojící na rozsáhlém riffu na sever od Port

Sudánu, není to příliš nedaleko. Díky počasí jsme se mohli potápět jen na jeho jižním platu, ale i tak to tam stálo za to. Hejna barakud a kranasů, k tomu terén s obrovskými koloniemi laločnic a rohovitek. Žije v nich i populární štětičkovec, malá rybka s červeně kostičkovaným tělem, objevená právě v těchto vodách až slavným Cousteauem při jedné z jeho výprav v padesátých letech. Po ponoru nám pak byla posádkou nabídnuta možnost navštívit maják. Podezírám je, že mají holport s jeho osazenstvem, které tu přivýdělkem prodává trička a malované hrníčky. No nekupte to, když jste tu jednou za život. Na závěr se pak konal výstup točitým schodištěm na majákový ochoz, je odtud krásný výhled po laguně riffu. Ostatně, koukněte na fotky.

A pak už jsme frčeli dolů, navlékali jsme jako korálky jeden ponor za druhým, z riffu Yumna jsme to pak střihli celonoční desetihodinovou plavbou až do našeho cíle, na Daharat Abid. Ráno jsme se probudili, vyvoláni k snídani palubním rozhlasem, před námi se uprostřed moře zvedal ostrůvek se sporou vegetací, to byl zhmotněný právě ten náš vysněný bod na mapě, vzdálený jen 20 námořních mil od eritrejské hranice, pustina uprostřed ničeho. Všude jen moře, hejna mořských ptáků a dvě bílá úvazová lana, ukazující nám cestu do podmořského ráje.

Po dvou dnech pobytu na Daharat Abidu jsme museli nastartovat motory a vyrazit pomalu na zpáteční cestu. Předtím si ale pár jedinců udělalo výlet na ostrov, byla to hlavně strastiplná cesta přes mělkou hranu riffu a musím říci, že jsem udělal dobře, že jsem se toho krátkého pobytu na souši nezúčastnil. Člověk nemusí být všude. Pak už jsme definitivně opustili ono snad nejopuštěnější místo na moři, jaké jsem kdy viděl. Míli za mílí jsme se blížili víc k civilizaci a cestou opět navlékali šňůru nezapomenutelných ponorů. Místa jako Abu Isa, Miyum, znovu Yumna a jižní plato Sanganebu to byly nezapomenutelné ponory. Naše potulka jižními sudánskými vodami byla zakončená zase nad Port Sudánem a to návštěvou poutního místa zvaného Sha´ab Rumi. Tento riff bylo v šedesátých letech minulého století zmiňován snad ve všech světových médiích. Známý výzkumník J.Y.Cousteau tady tehdy v roce 1963 realizoval jeden ze svých vrcholných programů bydlení pod mořskou hladinou, v pořadí druhý Precontinent s názvem Conshelf II. Byl to ambiciozní projekt a jak tehdy bylo zvykem, aby se dílo podařilo, musela příroda stranou. JYC nechal odstřelit dynamitem průchod do zdejší laguny, aby mohl projet dovnitř se servisní lodí Rosalia a umístit pod ní do desetimetrové hloubky podmořské obydlí s pěti výzkumníky. Druhá z jeho flotily, slavnější Calypso, kotvila na vnější straně riffu a zajišťovala pro dva další aquanauty bydlící v kesonu pod kýlem lodi v hloubce 25ti metrů veškerou energii. Proč si Cousteau vybral zrovna Sha´ab Rumi není úplně jasné, přece jen Sudán není, a hlavně v oné době nebyl, příliš nakloněný podobným projektům. Ale zřejmě zpopularizování země a nějaké drobné tady taky hrály svojí roli. Hluboký keson byl však ukotvený na písečném platu v ideální pozici, pod ním padala stěna do hloubky padesáti metrů, nad ním se tyčil riff se svojí lagunou plnou pomocného zařízení, dva potápěči, Albert Falco a Raymond Kientzy sestupovali až do hloubek přes sto metrů, obě kabiny byly telefonicky i televizně spojené. Prostě to měl JYC pěkně vymyšlené. Co však až tak vymyšlené neměl, to bylo uklízení po ukončení projektu. Dodnes se všude po okolí válí hromada kovového harampádí, jediné co opravdu slouží jako vzpomínka na ony časy je jakýsi plechový stan, suchá garáž na ponorku Denise a taky nedaleko ležící kovová úschovna tehdy populárních torpédovitých skútrů obřích rozměrů. Obojí pokryté za těch padesát let hustým porostem korálové vegetace.  

Ostatní, co zůstalo na místě, bylo už jenom odpadem, včetně zbytků protižraločí klece opodál. Ano, to byly doby, kdy se ještě potápěči báli žraloků. Kéž by to tak zůstalo dodnes. Pro mě osobně to bylo potápění do minulosti.Právě tyto impozantní projekty podmořského bydlení jsme s kamarády sledovali jako začínající potápěčští elévové a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se na to slavné místo někdy sám podíval a taky se tu i ponořil. Právě tak jako na Hassově Umbrii.

Po nočním ponoru jsme zvedli kotvy a pokračovali noční plavbou v cestě na sever. Čekal na nás Merlo reef, Habili Ghadban, už poslední potápění v sudánských vodách na riffu Pfeiffer, potom následovala pomyslná sudánsko-egyptská hranice a jako cíl útesy St. John´s už na egyptské straně, známé z četných safari plaveb mnoha českým potápěčům. Pak už byla jen dlouhá plavba proti větru kolem mysu Berenice a pořád nahoru podél známého pobřeží, definitivní konečná naší dlouhé cesty ve stopách slavných průkopníků nastala opět v přístavu Port Ghalib, odkud jsme před dvěma týdny vypluli vstříc novým zážitkům. A tak se také stalo.

• Cesta tam a zase zpátky

• Umbria

• Daharat Abid

• Shaab Rumi

• Podmořský pall mall

• Who is who