Jak se kruh (téměř) uzavřel

Neuplynulo ani 36 let od chvíle, kdy jsme s Radkem Skramoušským dokončili náš dlouhotrvající výrobní proces a do světa se rozlétla čtyři, na tehdejší dobu převratná vodotěsná pouzdra, pyšnící se názvem Praktica Marine Professional. Byly to časy, kdy vlastnictví slavného Nikonosu bylo pro nás vzrušující, leč zcela marnou představou. A tak jsme se mu aspoň snažili přizpůsobit. Rozebrali jsme poměrně primitivní blbuvzdorné fotoaparáty Praktica L, sundali z nich všechno zbytečné, hlavně obal a takováto oškubaná holátka umístili do voděvzdorných, na míru vyrobených pouzder.

Byli jsme čtyři, Radek, Honza, Vláďa a já a tak se naše pouzdra rozlétla na čtyři světové strany. Po nějakém čase přišla “revoluce” a nám se otevřely nejen dveře do světa, ale také možnosti nákupu opravdových Nikonosů. Z našich Praktica Marinů se staly jen vzpomínky a ukázka práce zlatých českých ručiček. Zmizely v propadlišti fotograficko-potápěčských dějin. Jediný Honza si pouzdro pořád dál hýčká ve svém vlastnictví, Radek poskytl profimarin do sbírky brněnského kamaráda, Vláďův kus po delších peripetiích skončil nedaleko Teplic, jen já na můj tak těžce vykutěný klenot po několika vytopeních zanevřel, až skončil kdesi ve Sběrných Surovinách. Dnes toho lituji velmi, byl by ozdobou mého vzpomínkového muzea, ale tak se prostě stalo.

Co se však nestalo. Jednoho dne mě zavolala kamarádka Marcela, že se na internetu objevil na prodej jakýsi historický kejz ( pro neznalé staré hantýrky výraz od slova case - pouzdro ) o který projevil náš kamarád Hynek zájem, ale ona má tušení, že bych o něm mohl právě já něco bližšího vědět. A tak došlo k pokračování příběhu. Po shlédnutí několika fotografií z elektronické nabídky se mi vrátily už poněkud zastřené vzpomínky na časy před čtyřiceti lety, kdy jsem v servisní dílně na Barrandově vytvořil pod Radkovým diktátem pouzdro Praktica Marine II, později uváděné jako prototyp ( který dokonce fotografoval na slavné expedici Korál ) k řadě čtyř kejzů Praktica Marine Professional. Ty pak spatřily světlo světa v roce 1985. A právě jeden z nich se ukázal být tím nyní nabízeným na internetu.

Přijel jsem k Hynkovi na kafe a při už prvním spatření jsem zamáčknul slzu. Pohladil jsem drážky po fréze a rozpomenul se, co a jak vlastně na tom našem výtvoru pracovalo. Okopírovali jsme všemožné finesy od pouzder, které k plné spokojenosti podvodních fotografů tenkrát fungovaly na Západě. Mechanicky to nebyl problém, horší to bylo tam, kde jsme si už nemohli pomoci vlastní pílí, jako třeba u vodotěsných průchodek na kabely a u konektorů. Ale nakonec jsme to všechno zvládli a naše profimariny se rozhodly dobývat svět, zvláště na Litoměřicku, jak by řekl klasik. A taky dobývaly hlubiny Labe v jeho meandrech Labského dolu, nebo východoněmeckého jezera Helene See. Labutí píseň si můj kejz zazpíval dokonce až na mýtické Sinaji při fotografování na vraku Dunravenu v Rudém moři v roce 1992. Čest jejich památce...